Před krátkým časem se konala v Lidicích již posedmé pietní akce u legendární Hrušně naděje, jak je též přezdíván místní Památný strom, svědek tragédie z 10. června roku 1942, pamatující si poslední chvíle lidických obyvatel i obce samotné. Na slavnostním shromáždění se vedle současných občanů Lidic, zástupců médií i organizace Sdružení Lidice se rovněž sešla široká veřejnost. Sváteční atmosféru zdůraznilo skvělé pěvecké vystoupení Souboru lidových písní a tanců Čtyřlístek z Nového Strašecí.
Symbol zmrtvýchvstání
Jak známo, Lidická hrušeň je živoucím pomníkem válečných událostí. Jako jediný ovocný strom uprostřed obce přežila vypálení Lidic nacisty. Roste u současné hlavní cesty Památníku Lidice mezi můstkem přes potok a půdorysem bývalého kostela, vedle studny. Původně stála vedle mostku u obecní studny na návsi pod kostelem stará hrušeň. Když uschla, obecní strážník Václav Vandrle ji vykopal a v roce 1941 místo ní, spolu s místní občankou Annou Pekovou vysadili tři nové stromky. O rok později, při lidickém masakru, se stal mladičký stromek němým svědkem, jak fašisti rozdělovali a přes mostek hnali na smrt lidické obyvatele – muže na sever do Horákova statku, ženy s dětmi na jih do školy. Při následném srovnání obce se zemí pak hrušeň náhodou unikla zkáze, která jinak čekala ostatní ovocné stromy v Lidicích, které byly vykáceny a zničeny. Když totiž Němci vyhazovali do povětří kostel sv. Martina, tlaková vlna a letící trosky zlomily korunu stromu, který pak demoliční čety považovaly za mrtvý. Hrušeň však přežila, i když její poškození zůstává na kmeni vidět dodnes.
V roce 2001 se zdejšímu občanu Antonínu Nešporovi podařilo na základě vyprávění své matky, dobových fotografií a svědectví tehdy ještě žijící paní Pekové s jistotou určit, že hrušeň, rostoucí v areálu Památníku Lidice, je jedním z oněch stromků, sázených o šedesát let dříve a je tedy živým symbolem zničení i zmrtvýchvstání Lidic. 
Nezapomeneme!
Hrušeň byla 11. července 2007 vyhlášena Památným stromem České republiky. Stará se o ni Občanské hnutí Lidice, které mj. vytváří i sbírku uměleckých děl s námětem hrušně a též společně se školními dětmi vysazuje nejenom po celé naší vlasti ale i v zahraničí štěpy tohoto stromu.„V tom vidíme smysl naší práce – že se budou o Lidickou hrušeň a její „Posly naděje“ starat další a další generace Čechů…“ řekl novinářům předseda spolku Antonín Nešpor. „Dokud se lidé budou s pokorou a upřímností scházet u toho stromu, bude zachována i paměť. Paměť Lidic i našeho národa, který v letech 1939 – 1945 sváděl boj o své přežití, neboť mu fašističtí okupaci chystali totální likvidaci…“ připomněl na již sedmém pietním shromáždění televizní a rozhlasový reportér, publicista a spisovatel Stanislav Motl, který toto téma několikrát zpracoval včetně knižního vydání, a každoročně je zde váženým hostem.
Ve svém vystoupení Motl též připomněl, že hrušeň se stala svědkem oněch hrůzných nocí a dnů v roce 1942, kdy byli popraveni lidičtí muži a ženy s dětmi násilím odvezeny, aby se veskrze tragicky a dramaticky odvíjel jejich další život. „Tady se protkl osud již popravených lidických mužů s dalšími třiceti muži, které Lidické přijeli pohřbít,“ zdůraznil spisovatel a žurnalista Motl. Byli to terezínští vězni, kteří byli posledními, kdož viděli tváře lidických mužů. Podle svědectví některých z nich, přeživší druhou světovou válku, bylo tenkrát v obci rozpoutáno Dantovo peklo a ohňová apokalypsa. Do těchto děsivých kulis zapadaly i hrůzné okamžiky, které vězňové s lopatami v ruce prožili. Museli během dne a noci onoho 11. a 12. června 1942, bez odpočinku a v obrovském tempu, diktovaném spěchajícími nacistickými smrtonoši vykopat hromadný hrob a do něho uložit všech 173 lidických mužů.
Od Lidických žen k pochodům smrti vězňů koncentračních táborů
V projektu Lidická hrušeň – Posel naděje se mj. angažuje i badatelka a publicistka Milena Městecká (na snímku vlevo s kyticí růži), neméně aktivní je i známá novinářka a redaktorka Monika Hoření (na fotografii vpravo). Obě žurnalistky se též angažují ve snahách o zbudování Památníku Lidických letců. Městecká navíc v roce 2010 s pomocí Antonína Nešpora z Lidic a badatele Josefa Doškáře z Nového Boru zrekonstruovala cesty návratu a pochodu smrti Lidických žen z koncentračního tábora Ravensbrὓck do vlasti. Od té doby se tomuto tématu věnuje naplno a rozšířila mapování všech pochodů smrti nejenom na území České republiky, ale i dalších evropských zemí. Aby mohla pochody smrti mapovat, musela znalosti běžného čtenáře historických knih doplnit studiem odborné literatury, navštěvovat archivy a učit se orientovat v dokumentech a historických souvislostech. Navíc osobně prochází trasy i několiasetkilometrových pochodů, jakož i organizuje účast na nich pro další zájemce, včetně návštěv koncentračních táborů, hromadných hrobů i památníků a dalších významných míst, spojených s nacistickým terorem. V současnosti připravuje do tisku knihu Evropa v agonii pochodů smrti 1944-1945, ve které předkládá čtenářům poutavou a emotivní výpověď, jak svých posledních osm let zasvětila investigativnímu pátrání po stopách pochodů smrti jak v ČR, tak i Německu, Rakousku a Polsku. Podle editora knihy nic podobného v naší literatuře faktů nejméně padesát let nic nevyšlo!
Na otázku kolik pochodů smrti u nás bylo a kolik bylo obětí, nám badatelka Městecká u Lidické hrušně řekla:
„Pochody smrti začínaly už od léta 1944. Vůbec první vyšel z KT Majdanek, vyklizeného už od dubna 1944, několik dní před osvobozením Rudou armádou. Celkový počet obětí se odhaduje na 250 000, počet tras na 180. Do Čech, severní Moravy a Slezska se stahovaly poslední pochody smrti, odhaduji kolem 50 – 60 tras přes naše území.“
Milena Městecká nám tedy připomíná nejenom statečnost lidických žen, vracejících se v závěru války do vlasti, ale snaží se svým dílem i osobním příkladem připomenout odkaz obětí válečných útrap a nacistické zvůle. Jak dodává, ve víře, že úcta k obětem, zachování jejich příběhů a památky je přirozená věc, patřící do života nás všech. Redaktorka Monika Hoření pak v této souvislosti varuje před narůstajícím neonacismem a zdůrazňuje nejenom své obavy před opakováním nacistických bestialit a projevům fašismu, například na současné Ukrajině.
Ivan Černý
Foto archiv
