Prohlídka obrazů a grafiky malíře, naivisty a autodidakta z Prahy, je vždy doslova pohlazením po duši. Na každé jeho vernisáži je plno a návštěvníci nešetří pochvalnými slovy. Úsměvy na tváři hrají i škarohlídům, neboť i přes veškeré starosti, které nás čas od času dokáží potrápit, se pozitivní energie a dobra nálada, doslova prýštící z vystavených prací na diváka přenesou jako magnetem.
J.S. (nar. 1953) patří mezi kumštýřská jména z tohoto svébytného ranku výtvarného kumštu, jakými jsou kupříkladu Karel Chaba, Iva Huttnerová, Ema Srncová či Alexandra Dětinská. Jedná se o výtvarníka se smyslem pro humor, nadsázku a preciznost v detailech, kterými jeho dílo jen hýří. Vše pak korunují často vtipné názvy prací. Po maturitě na průmyslové škole absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Malba mu ale učarovala již v mládí, volnou malířskou tvorbou se plně zabývá od roku 1973. Jeho díla jsou v soukromých i veřejných sbírkách doma i v zahraničí. Na svém autorském kontu má dodnes, sečteno a podtrženo, na sedm set pláten s příběhy, stovky grafických listů a nepočítaně obrazů art brut. Řady jeho uměleckých prací jsou nabízeny i na internetu. Úsměvná je historka, když se hlásil ke studiu na Akademii výtvarného umění a po přijímacím rozhovoru a prohlídce předložených prací mu zkoušející profesor řekl, že studium nedoporučuje, neboť vše už umí a nic nového by mu tato vysoká škola malířského kumštu nedala…
Lepší je jedenkrát vidět, než desetkrát slyšet
I proto jsme se vydali do ateliéru v Michalské ulici, kde nedaleko bývalé populární Galerie Art Deco, ze které zůstal již jen poutavý reklamní štít na starém činžovním domě, Jaroslav Šolc žije a tvoří. Do ateliéru, jak již to tak u malířů bývá, musíme po dlouhých desítkách schodů několika pater. Vstříc světlu a dobré náladě, která tady panuje. Zde nás čeká prohlídka malířovy tvorby a posezení u kávy s autorem, vyjadřujícím se olejem na plátně i sololitu, jakož i grafickými listy. Na obligátní novinářskou otázku týkající se inspirace, jsme se dozvěděli, že jeho múzami jsou hudba a přátelství. Tóny a sluneční paprsky vytváří v ateliéru povznášející náladu, při níž se rodí nová a nová díla…Přátelství, ten ryze krásný člověčí vztah přesně definovaný slovy jedné populární písně, říkající, že „ bez lásky jsem jenom smutný, ale bez přátel bych nepřežil“ je pak pro něj takříkajíc živou vodou.
„Magická křižovatka“
Úžasná podívaná
Řada jeho pláten a grafik zachycuje mj. městskou scenérii a zákoutí autorova rodného města, často oživené postavami a postavičkami. Můžeme tak spolu
s malířem zaběhnout kupříkladu na Malou Stranu. Což mu ale nevadí zavtipkovat si, a namalovat třeba dílo v pohybu zdravotnických figur s názvem Ať žije Karel Gott.
Názvy jeho prací hovoří za vše, jako je tomu kupříkladu v obraze Ztraceni v labyrintu moderního umění, Brány pozemské i nebeské nebo třeba Před námi důchod, zahálka, království nebeské. Listujeme
společně ve složce grafických listů, čekající na své obdivovatele. Co kus, to gejzír perfektně řemeslně zpracovaného výtvarného námětu s takříkajíc druhým plánem, nutícím diváka vstoupit do obrazu a oddat se vlastním úvahám o peripetiích života. A už zde nacházíme fantazijní prvky abstraktní tvorby, která je druhou částí autorova výtvarného kumštu. Ta plátna nazývá Signály znamení a každý z obrazů má filozofický náboj, nejde tedy o samoúčelnou hru barev a jakýchsi tvarů, jak tomu leckdy u tvůrců abstrakce bývá. Za všechny jmenujme alespoň plátna Mám rád zimní hovění, Malino-jahodové mimikry nebo Červená, modrá a bílá (Pocta Emilu Fillovi).
Do světa a zase domů
Malíř svého času sbíral zkušenosti při svých objevných cestách dalekým zahraničím. K orientální filozofii přilnul v Asii, praktikoval jógu i vegetariánství a především tak našel cestu sám k sobě, životní rovnováhu a postoje, ba i pevné zdraví a dobrou fyzickou kondici i po své sedmdesátce, což vše se odráží v jeho malování a tvorbě. Ta vyplynula z nezměrné touhy vyjadřovat se obrazem a z objevování děl svých předchůdců i současníků v uměleckých publikacích. Beze studu přiznává kupříkladu inspiraci pro malování přes rámy obrazu, což již dělal svého času mistr Theodorik a výsledek bývá velmi efektní.
Při své malířské práci nespěchá, mnohé jeho obrazy se rodí doslova dlouhé měsíce, často i roky. Dokud nemá vymyšlen vhodný název, nepovažuje je za hotové. Jako řada jiných umělců i on má tedy své libůstky. Kupříkladu zásadně své dílo podepisuje pouze iniciálami J.S. Nebo třeba na rozdíl od svého souseda, malíře Kodeta, který má ateliér přímo na Staroměstském náměstí, maluje v bílém oblečení, snad aby podtrhl čistotu svých myšlenek a záměrů (ve skutečnosti proto, aby viděl, zda oblečení už nemá putovat do pračky.) To zmíněný Kristián pracuje u malířského stojanu zase ve smokingu, aby zdůraznil fakt, že práce na obraze je pro něho vždy velký svátek, přičemž musí být vhodně oblečen.
Co nám řekla Wikipedie
Pořekadlo o tom, že skromnost šlechtí člověka, je na tohoto malíře jako ušité. Nerad o sobě hovoří, natož, aby se vychvaloval. A tak jsme se až z internetu dozvěděli, že počátkem 70. let minulého století navštěvoval v Národní galerii přednáškové cykly Antonína Balíka, což ho přivedlo k volné tvorbě, ač formálním vzděláním je psycholog a pedagog. Od počátku 90. let pak tvoří grafické listy technikou xerografie a faksimile, spolu s NG a firmou TRICO se podílel na vývoji dnes již nedostupné techniky OFFLITH, vyznačující se jemnou strukturou tisku a barevnou věrností reprodukce. Uspořádal řadu autorských výstav a mnoha společných se zúčastnil.
Poučení a inspiraci hledal při návštěvách uměleckých svatostánků v Londýně, Paříži i Amsterodamu. Galerijní kontakty ho zavedly i do Švýcarska a USA. Svá díla signuje iniciálami, to proto, aby se odlišil od stejnojmenného malíře Jaroslava Šolce z Police, s nímž jej pojí přátelství a tvorba.
Ivan Černý
Foto archiv J. S. a reprofoto Miroslav Feszanicz
Foto v záhlaví: Marnost
