Před krátkým časem pražský týdeník Naše pravda otiskl v rámci příspěvků k výročí 80. let od konce druhé světové války a našeho osvobození Rudou armádou od fašismu článek svého externího spolupracovníka Živá svědectví nacistických ukrutností, v němž autor přáteli zvaný Jura zpracoval vzpomínky dvou pamětnic oné těžké doby. Paní Olga Švédíková bydlí v Lomnici a paní Krystyna Ksiaskiewicz v Poznani v Polsku. Jedná se o cenný doklad historických událostí, na které se nesmí zapomenout. To je ostatně dlouhodobý úkol a tvůrčí cíl písmáka, kronikáře, badatele a amatérského historika, publicisty a spisovatele Jiřího Neséta.
Seznamte se, prosím…
Jiří Nesét (nar. 1953), žije a tvoří v Třeštině na Hané. Od roku 2003 je kronikářem obce. Autor publikací Kronika obce Třeština díl II. 1937 – 1967, První světová válka 1914 – 1920 (na památku našim vojínům), a Pamětihodnosti obce Třeština. Stěžejní Nesétovo dílo je kniha Pochody hladu a smrti 1944-1945, na které však navazují další jeho práce.
Nesmírné strádání sedmi set tisíc vězňů a zajatců
Jak známo, pod tlakem postupující Rudé armády a Anglo-Američanů se nacisté rozhodli vyklidit koncem druhé světové války řadu koncentračních táborů. V případě likvidačních koncentráků začali ničit plynové komory a krematoria, aby po své hrůzné činnosti zametli stopy. Nešťastníci téměř bez jídla, oblečení a za nestálého vraždění museli pod hrozbou okamžitého usmrcení jít stovky kilometrů, prakticky bez odpočinku. Nacisté používali pochody smrti jako způsob likvidace zajatců a vězňů, včetně žen i dětí. Jejich kolony se v posledních válečných měsících pohybovaly na území dnešního Polska, Čech, Německa a Rakouska a dodnes je zde velké množství masových hrobů. Mezi přední badatele v České republice, zabývající se tímto děsuplným obdobím, patří především trojice kolegů, kteří se též přátelí. Televizní a rozhlasový reportér, publicista a spisovatel Stanislav Motl, badatelka a publicistka, organizátorka pietní akcí a vzpomínkových pochodů po trasách pochodů smrti Milena Městecká a vzpomínaný Jiří Nesét, který si udělal čas pro náš následující rozhovor.
Začalo to před dvaceti léty…
…usmívá se Jura a pouští se do vzpomínání:
„Do čestné funkce písmáka naší obce, kde jsem se narodil, jsem byl jmenován v roce 2003. Sama Třeština má zajímavou a dlouhou historii, která graduje po roce 1937. To přímo volalo po druhém dílu. Měl jsem štěstí, že v době, kdy jsem se pustil do dalšího psaní, ještě žili pamětníci, kteří se narodili za Rakousko-Uherska nebo ve dvacátých letech hned po vzniku první republiky. A tak jsem prošel celou obec, dům od domu a zaznamenával osobní vzpomínky obyvatel. Též jsem se soustředil na písemnosti a dobové fotografie z rodinných archivů. Byl to pro mne hotový poklad. Tak i vznikla další má práce zvaná První světová válka – na památku našim vojínům 1914 – 1920. Během mých hovorů s pamětníky se často objevily ale i vzpomínky na časy hrůz druhé světové války, což mi nedávalo spát…“
Pochody hladu a smrti
„… co mě však z vyprávění pamětníků nejvíce zaujalo, byly jejich vzpomínky na pochody válečných zajatců na přelomu let 1944 – 1945 a jejich pobyt v naší obci. Jejich počet dosáhl 5 000 a byli to převážně sovětští zajatci, asi 800 Britů a 300 Srbů. Do té doby jsem věděl o těchto událostech pramálo. Když na ty hrůzy pamětníci při rozhovoru se mnou vzpomínali, mnozí ještě po těch dlouhých letech prožívali těžká traumata. V obci a jejím nejbližším okolí zahynuly totiž čtyři desítky válečných zajatců. Pro jsem často musel žádat jejich blízké, aby mi byli nápomocni rozhovor ukončit. Vyvstala otázka, odkud k nám zajatci přišli a kam dále směřovali. A tak jsem se vydal po stopách transportů smrti…
Zpočátku jsem zprvu procházel okolní obce a pročítal obecní kroniky a mluvil s dalšími pamětníky. Brzy jsem ale zjistil, že v rámci badatelské práce musím ještě dál v rámci tehdejších okresů. Tak jsem se dostal do Opavy, Bruntálu, Šternberka, Olomouce, Šumperka i Zábřehu a Litovle a dalších míst. Nakonec jsem putoval ve stopách oněch hrůzných cest až do východních Čech a navštívil Moravskou a Českou Třebovou, Lanškroun, Ústí nad Orlicí a mnohé další. Nakonec jsem se vydal do polských měst Bytomi a Lambinowic. v tehdejším německém Dolním Slezsku, kde byly zřízeny hned od začátku války tábory pro válečné zajatce. Zpočátku pro Poláky, Francouze a Brity, potom přišli sovětští zajatci. STALAG Lamsdorf byl, jak název sám napovídá, základní tábor pro celou oblast Dolního Slezska a Sudetenlandu a na základě žádostí německých firem dodával sjednané počty válečných zajatců k otrocké práci. Celý tábor a jeho okolí je součástí Muzea a památníku obětem. Na velkém pohřebišti se nachází hromadný hrob 40 tisíc sovětských zajatců, 500 Britů, 1500 Slováků a je zde také památník příslušníkům Varšavského povstání. Vřele doporučuji návštěvu tohoto pietního místa, je na trase do Osvětimi.“
Mimořádný doklad nesmírné historické ceny
„…během patnácti let mravenčí práce jsem nashromáždil a sepsal vzpomínky téměř dvou stovek lidí a shromáždil v archivu docela slušný písemný a fotografický materiál. Za velké pomoci kolegyně, badatelky a publicistky Mileny Městecké, zabývající se rovněž touto tématikou a autorkou mimořádné publikace Evropa v agonii pochodů smrti 1944 – 1945 s podtitulkem Po stopách pochodů smrti lidických žen, vězňů a válečných zajatců jsem své dílo dokončil. Zásluhou obce Třeština byla publikace pod názvem Pochody hladu a smrti 1944-1945 v roce 2018 vydána. Druhé, rozšířené vydání následovalo v roce 2022.“
Komu čest, tomu čest
„Knihy vyvolaly zájem široké veřejnosti, byl jsem zván na řady přednášek do škol různých stupňů a neminula mne ani různá ocenění. V roce 2019 jsem byl laureátem mezinárodní soutěže Stříbrný lukostřelec v kategorii Historické dědictví. Ve své badatelské práci jsem pokračoval i nadále. Byl jsem si vědom toho, že v historii našeho kraje je stále řada nezodpovězených otázek, rozhodl jsem se tuto pohnutou a stále ještě v mnoha bodech nevyřešenou historii doplnit a osvětlit v publikaci Vzpomínky na Sudety, která zahrnuje období let 1918 – 1946. Jedná se o tehdejší okresy Šumperk, Zábřeh, Rýmařov, Bruntál, Šternberk a oblast tzv. Hřebečska s okresy Moravská Třebová, Svitavy a Lanškroun, kterou popsal můj badatelský kolega Josef Bohatec z Moravské Třebové. Kniha se v tento čas připravuje k tisku.“
Můžete nám načrtnout obsah?
„V knize je například popis událostí před záborem Sudet a soužití Čechů a Němců, stavba Hitlerovy dálnice, události v Moravské Chrastavé, soupis koncentračních a zajateckých záborů v našem kraji, kterých nebylo málo. Kdo dnes z mladých ví o koncentračním táboře v Dětřichově u Moravské Třebové, kde byly vězněny a ubíjeny slovanské ženy a děti? Přibližuji čtenáři tragické události na konci války v Javoříčku, Bratrušově, v Leštině i jinde, a na druhé straně hromadné sebevraždy německého obyvatelstva a poválečný pogrom na Němce na Vitošově. K tomu je přiloženo mnoho vzpomínek přímých účastníků a svědků událostí z české i německé strany. Čtenář si opět může na události vytvořit svůj nezávislý názor. Svědectví je doloženo řadou historických dokumentů a fotografií, z nichž mnohé jsou zveřejněny vůbec poprvé.“
V současné době jsme svědky toho, jak se historická pravda překrucuje a to nejenom v médiích. Kupříkladu v ČR se ničí památníky rudoarmějců, Ukrajina je plná soch oslavujících Banderu a jeho fašistické bandy…
„Právě proto stále chodím na pietní akce spojené s mým životním námětem, pořádám přednášky a zpracovávám výsledky svého bádání pro média i nakladatelství. Při popisu událostí se zásadně držím historických faktů a vyhýbám se jakémukoliv komentování a vykládání svých názorů na věc. Historický fakt musí být zaznamenán tak, jak se udál, bez ohledu na politickou moc, nebo přání vydavatele.
Závěrem, na co se máme těšit po vyjití Vzpomínek na Sudety?
„V šuplíku mám rozepsanou publikaci Veselé příběhy ze starého mocnářství a Severní Morava v době Třicetileté války. Ale nyní je mou prioritou Kronika rodu Nesétů 1540 – 1953. Léta sbírám materiály o našem rodu. Je nás v republice pět desítek, jedna rodina dokonce žije v Norsku, snad od konce Třicetileté války. A celé hnízdo Nesétů se vystěhovalo do USA stát Oregon. Procházím staré urbáře a listináře, farní zápisy, kroniky, rodinné archivy. Těší mne to, vždyť jsem kronikář. A nezpracovat vlastní strom života? To přece nejde. První písemná zmínka o příslušníku našeho rodu je ve starším urbáři rudského panství (nyní Ruda nad Moravou (z roku 1616, kde je zmínka o Mikuláši, synovi nebožtíka Jana Neseyta, lhotského rychtáře a jeho otci Wawřinci. Přitom zjistíš, jaké měl tvůj předek robotní povinnosti, jaké byly míry a váhy, kolik stála kopa vajec či pecen chleba nebo žejdlík piva. Jak bydleli, na co umírali a mnoho dalších údajů z té doby. A jak přežili morové rány nebo válečné litice, které tvrdě postihly náš kraj, především Třicetiletou válku. A jaký je význam našeho příjmení? Je ustanoveno podle vlastnosti – Neseyt nebo Nesyt značí nenasytného člověka, ovšem zda se jedná o jídlo, majetek nebo milostné záležitosti se neví. A v hanáckém dialektu se ustálilo příjmení Nesét, nebo krátce Neset.“
