Byli z opačných konců dvanáctého století, z Evropy – Vídně, a z Ameriky – New Yorku. Životy Egona Schieleho a Jeana-Michela Basquiata fascinují svět svojí pomíjivostí a intenzitou. Oba umělci zemřeli, když jim bylo 28 let. Oba se stali velkými uměleckými osobnostmi svého století. Spojuje je jejich osud a štěstí, krátká tvůrčí kariéra a odkaz a trvalá hodnota jejich díla, kterým se málokdo vyrovná.
Jejich pozoruhodná tvorba se dá vysvětlit snad jen tím, s jakou vášní žili. A nyní, v 21. století, se stali ikonami nových generací. Nutnost tvořit – to je hlavní motiv umělecké kariéry obou těchto osobností. „Dostanu se do bodu, kde každé z mých ‚žijících‘ děl bude ohromovat svojí velikostí,“ napsal Schiele. Zavrhl akademický systém i předchozí modely. Pro něj „moderní umění neexistovalo – je pouze umění, které je věčné”.
Jean-Michel Basquiat nejprve začal malovat po zdích. Jeho dílo nelze interpretovat mimo kontext revolty, která ho probudila; touhy narušit zavedený pořádek a uniknout z hierarchických systémů. „Majestát, heroismus a ulice“ byly Basquiatovy syžety. Výstava díla obou umělců prezentuje ve dvou samostatných okruzích a respektuje specifický kontext každého z nich. Je to nutnost, protože se jedná o tak rozdílné momenty, které, i přes svoji společnou bohatost, jsou od sebe velmi daleko.
Pro Shieleho je to Vídeň raného dvacátého století, sídlo rakouskouherské říše a centrum intelektuálního a uměleckého života doby secese, v němčině označované jako jugendstil, a kolébka živé intelektuální a umělecké moderny. Pro Basquiata to byl New York začátku osmdesátých let, s vitální undergroundovou scénou, streetovou kulturou a otázkami na téma umění a identity.
Ve své jedinečnosti jsou tyto dvě prezentace v harmonii s jedním ze čtyř základních témat sbírek: subjektivní a expresionistická vize umělce. Jak uvedla Suzanne Page: „Jistá konstantnost tvorby a stylu dělá z těchto dvou mimořádně intenzívních uměleckých odkazů nezkreslenou exkurzi hluboko do ztělesnění úzkosti, která se projevuje pozoruhodně silnými tahy. U Schieleho se jedná o rozklepaně ztrápenou linku, která nás nutí klást otázky. Schiele se odvážil vyjádřit syrovou sexualitu pomocí nesmiřitelné introspekce a tvrdého pohledu sama na sebe a své modely, s nimiž se identifikoval. V jeho tvorbě je všude cítit předzvěst tragédie.“
U Basquiata je to zase linka, která srší mladistvou energií a zlobou. Na jeho obrazech se často nachází černá postava – to když si umělec uvědomil, že ‚černé‘ umění v uměleckém světě, a zejména v muzeích, zcela absentuje.“
V případě Egona Schieleho je to vůbec poprvé, kdy Fondation Louis Vuitton zasvětí monografii ‚umělci minulosti‘. Je to také poprvé, kdy výstava velkého rozsahu je věnována jedinému umělci, Jeanovi-Michelovi Basquiatovi, který je ve sbírkách nadace výrazně zastoupen. Prezentace soudobého umění v historické perspektivě je jedním z cílů nadace Fondation Louis Vuitton.
