Populární žižkovská výstavní síň výtvarného umění, sídlící v Husově ulici číslo 17, zve od třetího června do pátého července na jedinečný výběr z grafického díla malíře a grafika Jaroslava Klápště (nar. 1923 v Záhoří u Turnova), který nás opustil v roce 1999, ve svých šestasedmdesáti letech. Práce tohoto enfant terrible minulého režimu jsou hojně vyhledávány znalci a sběrateli výtvarného umění.
Úvodního slova se několika větami zhostil šéf galerie, sám mezinárodně uznávaný malíř Michail Šcigol. Jaroslava Klápště a dvě desítky grafik větších rozměrů z let 1968 – 1998 pak hostům představila historička umění a kurátorka výstavy Mgr. Lenka Patková.
Žák Františka Tichého a Emila Filly absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v letech 1945 – 50. Již během studií se profiloval jako „zlobivé dítě“ odmítající oficiální směry a dogma a nechtěl tvořit v mantinelech tzv. socialistického realismu. Po několika neúspěšných pokusech (což bylo dáno slovy kunsthistoričky Patkové také jeho nesmlouvavou povahou a potřebou být sám) proniknout do komunity pražských umělců, se Klápště uchyluje zpět do rodného Turnova. Tady a v Čikváskách u Semil si tvoří mimo hlavní proud, bez oficialit a zájmu historiků umění či kritiků výtvarného umění. Jeho dílo obdivovali a propagovali přátelé spisovatelé, především Ludvík Kundera a Bohumil Hrabal, což mu ovšem „kádrově“ v normalizačních časech sedmdesátých a osmdesátých let minulého století příliš nepomohlo. Široké umění milovné veřejnosti se dostává do povědomí s koncem let devadesátých, zvláště pak po monografii s příspěvkem Ivo Kořána. V ten čas má za sebou desítky a desítky obrazů od fantomů a děsů, andělů smrti, krajiny, portrétů i zátiší. Po celý svůj tvůrčí život s paletou v ruce experimentuje s barvami, perspektivou, tvary i geometrií. Nejinak je tomu i v jeho černobílé grafice.
Mostecké období
Zlomovou událostí ve výtvarném životě Jaroslava Klápště byla v polovině sedmdesátých letech návštěva starého města Mostu, které muselo ustoupit celospolečenskému zájmu v rámci těžby uhlí. Zpočátku maloval popisné obrazy místa, ale časem propadl atmosféře i geniu loci a charakter obrazů se proměnil. Mostecké obrazy jsou charakterizovány temnou barevností, spletitostí kompozice a silným emocionálním nábojem. Zkušenost z Mostu pak následně malíře přivedla k sérii velkoformátových maleb se změtí lidských postav.
Celoživotní ironický nadhled na vše, co vykazuje materiální nebo konzumní kvalitu Jaroslava Klápště neopouští ani po změně režimu v listopadu 1989. A tak se svou tvorbou vyjadřuje k nové politické a společenské situaci v zemi. Mezi jeho motivy kupříkladu nalézáme koláž Příliš mnoho spasitelů (1996), kde paroduje předvolební sliby a hesla politických stran, upozorňuje na jejich proměnlivost a nestálost.
V roce 1999, ve věku 76 let umírá ve tvůrčí fázi, s níž byl spokojen a ztotožněn. Završila se, slovy kunsthistoričky Patkové, cesta úporného hledání Jaroslava Klápště, hledání techniky i tématu, jakož i celoživotního boje proti kulturnímu marasmu, politickému zřízení a ztrátě hodnot.
Vraťme se však ke grafice
Kromě olejomalby se Klápště intenzivně zabýval grafickou tvorbou, na jejíž výběr nás v letošním prvním letním měsíci pozvala Galerie Šcigol. Jeho grafické listy, vytvořené především technikou suché jehly vznikaly na jedné straně jako autonomní výtvarný komentář literárních děl – například Havran E.A.Poea či bibliofilská vydání děl P. Bezruče, J.Seiferta, J. Skácela či třeba G. Trakla – nebo jako vlastní zamyšlení nad hlubšími každodenními tématy. Jaroslav Klápště dokázal mistrně využít všechny přednosti této techniky a konfrontoval v nich jemnost elegantní linie s dramatickou plochou šrafur (kunsthistorička Patková).
V této souvislosti si závěrem neodpustíme publikovat jeho osobní vyznání grafice, řečené krátce před jeho smrtí:
„Práce sama je po podobná chůzi po tenkém ledě. Lze ji snadno zkazit, málokdy je však nudná. Strávil jsem – tu více, tu méně – řadu let s rydlem v ruce a do dneška jsem se nezbavil pocitu úzkosti, jaký bude výsledek. Toto napětí je jedním z největších kouzel suché jehly. Každý list, hodný tohoto jména, je stopou složité cesty života, jeho oslavou i hořkým komentářem, výpovědí o světě, ale i zpovědí s radostmi a žaly, jak jsou nám souzeny. A jsem vděčen za každý takový povedený list…“
Připravil Ivan Černý
Foto Jan Parkman
