Jako desátý svazek jedinečné pelhřimovské Edice výtvarného umění, nazvané přiléhavě Probuzené palety, vyšla v tento čas publikace věnovaná úžasnému dílu malíře Ferdinanda Kotvalda. Těmito řádky představovaná monografie tohoto špičkového, leč pozapomenutého kumštýře, je vydána v čase téměř padesáti let od Mistrovy smrti. Její autor, znalec výtvarného umění, galerista a spisovatel Pavel Smidrkal, kmenový autor shora zmiňované výtvarné edice, odvedl na knize Ferdinand Kotvald Na kluzišti barev pěkný kus badatelské práce. Což bezesporu ocení nejenom řadový milovníci výtvarného umění ale i kunsthistorici a galeristé, neboť Šmidrkalova výtečná práce zcela jistě vyvolá novou vlnu zájmu o Kotvaldovo dílo a dá se jistě do pohybu série výstav.

V současných slovnících výtvarného umění se toho o malíři Kotvaldovi příliš nedočteme. Dva tři řádky ala narodil se, maloval, zemřel nám o životě a dílu tohoto umělce příliš neřeknou. I proto Pavel Šmidrkal pátral nejenom v dobovém tisku, ale především shromažďoval katalogy z tehdejších mistrových výstav a snažil se kontaktovat pamětníky ve snaze dopátrat se nějakých informací, i když s rizikem, že nebudou ověřitelné. Výsledkem mnohaměsíčního úsilí je práce, rozdělená do sedmi bloků s jednoduchým klíčem. Členění jest námětové:
Vášnivá chvála Prahy, Slet barev na kluzišti, Věčná míza venkova, Hlučné splavy měst, Blízké dálky moře, Zásnuby s krajinou a Pěnivá vůně kytic.
Logika věci je jasná, i když k tomu přispěla jedna velká maličkost. Ferdinand Kotvald totiž u svých obrazů zásadně neuváděl vročení vzniku, takže by bylo těžké je prezentovat v časovém sledu. Zvláště pak, když se jednalo o pilného tvůrce, který se řídil známým pořekadlem Ani den bez čárky.
Jitřní cestou za rozbřesku barev
V úvodu monografie nás autor s Ferdinandem Kotvadlem (1898 – 1980) seznamuje. Dozvídáme se, že se narodil 24. května 1898 v rodině obuvníka ve Vyškově, vlastním jménem Gottwald. Vzhledem k tomu, že se nezachoval žádný rodinný archiv, neexistuje ani přesné datum Kotvaldova příchodu do Prahy, kde posléze žil až do své smrti v centru, v Ječné ulici. Často odtud jezdil na chalupu na Vysočinu a miloval krajinu Hané.

Jako mladík inklinoval k divadlu a patřil k zapáleným ochotníkům. Kolem roku 1930 ale podlehl svodům malířského umění. Jak píše Pavel Šmidrkal Kotvald, skromně školený, bez rozsáhlejšího vzdělání v tomto směru, opíral se pouze o svůj výtvarný talent, živený touhou vyjadřovat se barvou. To mu ovšem šlo excelentně a brzy předčil své akademicky vzdělané vrstevníky.

Vystavuje v Praze v Topičově salonu, na Staroměstské radnici i v Platýzu, také v Karlových Varech či v Litomyšli a jinde. Pravidelně se prezentoval se na členských výstavách legendární Umělecké besedy (před krátkým časem jsme oslavili 120 výročí tohoto ctihodného uměleckého spolku). Všude ohromoval barevnými explozemi svých bezkonkurenčních děl, ať již jsou to mimořádné pražské momentky, krajinomalba či třeba zimní radovánky. Spolupracoval s časopisy Světozor, Květy a Vlasta, kde se prezentoval především svými úžasnými přepestrými kyticemi.

Velké vzory
Ferdinand Kotvald zemřel 23. srpna 1980. Stalo se tak ve stejném roce, jako malíř Oskar Kokoschka (1886 – 1980), což je náhoda, jak píše Šmidrkal, příznačná pro jejich vztah, ukotvený dokonce osobním setkáním a doloženým v písemné formě. Kokoschka při zhlédnutí Kotvaldova díla pravil:
„Kotvald má smysl pro barvy, harmonii a pozorovací dar.“
Inspiraci v tvorbě tohoto rakouského malíře potvrzuje dochované svědectví, podle něhož Kotvald prohlásil:
„Realistická tvorba mi časem začala připadat obyčejná a omšelá, i když tento můj pocit neznamená pohrdání. Začal jsem stále více obdivovat dílo Oskara Kokoschky. Není proč to zamlčovat, promítá se evidentně do mé tvorby.“
Další pramen informací o vzoru jiného, světově proslulého mistra, čerpaný z katalogu Kotvaldových prací, vystavených svého času v Karlových Varech, uvádí:
„Je zatěžko zařadit Kotvalda do nějaké výtvarné zahrádky. Snad jen Maurice Utrillo mohl býti jeho vzdáleným bratrem…“
Pro potvrzení tohoto výroku je třeba se podívat na Kotvaldovy rané obrazy městských zákoutí, které zjevně dýchají stylem tohoto francouzského umělce.
Jak ale konstatuje autor monografie, širší škála vlivu jiných malířů u Kotvalda není výrazně přítomná. Nakonec si vybudoval vlastní styl s gradující modrou, opájen především figurální stafáží ve svých dílech s láskou k pastózní malbě. V průběhu let se též intenzivně věnoval Kotvald drobnomalbě, se kterou též sklízel velké úspěchy, což mu přineslo přiléhavé označení Velký malíř malých formátů.

P. S.
Velkoformátovou publikaci, která by neměla chybět v knihovně žádného kunsthistorika či studenta výtvarného umění, skvěle výtvarně připravil Martin Dlouhý. Vydala a vytiskla Nová tiskárna s.r.o Pelhřimov. Publikované obrazy jsou ze soukromých sbírek, kniha vyšla za laskavě podpory obce Želeč, u příležitosti výstavy v populární jihočeské obrazárně ŠPEJCHAR ŽELEČ, která je velkým turistickým a kulturním magnetem tohoto líbezného kraje.
Ivan Černý
Reprofoto Miroslav Feszanicz