Jak je jistě všeobecně známo, na závěr oslav stého výročí založení republiky udělil prezident Miloš Zeman čtyři desítky státních vyznamenání vybraným osobnostem. Z oblasti kultury to byla především investigativní žurnalistka Jana Lorencová, spisovatelka a signatářka Charty 77 Lenka Procházková a básník, spisovatel a novinář Karel Sýs. Návrh na jeho vyznamenání nemohla vydýchat tzv. pražská kavárna a od září na něho dělala doslova mediální hony ve snaze zlikvidovat ho společensky i osobně.
Zajímá nás, zda medaile Za zásluhy stála Karlovi Sýsovi vůbec za to…
V normálním demokratickém státě by taková otázka ani nemohla padnout. Prostě medaile, ocenění práce atd. Jenže v normálním státě nežijeme. Navíc já v normálním státě nežiju už třicet let, jsa občan druhé kategorie. A tak ta medaile za to stála, i když mi samozřejmě přinesla nejen potěšení, ale i další příkoří – například jsem byl zcela odříznut od distributorů knih. Nejsem hoden, abych mohl oslovit své čtenáře. Ale lze to i obrátit – čtenáři nejsou hodni, aby četli verše takového vyvrhele.
Kdyby to nebylo k pláči, tak je to k smíchu, že se do vás strefovali i tací trpaslíci a plkalové, kteří dokonce ani vaší tvorbu neznali, jak se přiznal v televizi jeden „kádrovák“ z Pirátů…
To je běžné. Neznalost skutkové podstaty ulehčuje vynesení rozsudku. Je jedno, z čeho jste byl obžalován, ale říkali v televizi, že jste zločinec. Ale abych byl spravedlivý: já taky nejím suši, ačkoli jsem ho nikdy neochutnal.
Ostatně, ten tlak na vás trvá již od převratu, neboť jako člověk, který se celý život pohybuje v kultuře a médiích, víte všechno o všech, aniž měníte svůj osobní či politický postoj. Proto především ležíte spoustě převlékačů kabátů v žaludku, neboť jste vlastně jejich černé svědomí…
Svědomí je hrozná věc. Nedá se utišit ani majetkem, ani posty. Ti pánové i dámy přece musí vědět, že jsou hlupáci, ale už vsadili na momentálně favorizovaného koně a nemůžou sesednout. A ten kůň poběží ještě pár let, až je nakonec vyhodí ze sedla.
I když jako básník disponujete silou slova, fyzicky nejste žádný Herkules. Jak a kdo, či co vám pomáhá snášet takové dlouhotrvající sprosté a lživé útoky?
Někdy si myslím, že to už opravdu nevydržím. Když se vrátil Jaroslav Marvan ze slavnosti udílení titulu národního umělce, ptala se ho manželka: „Jaroušku, a co z toho budeš mít?“ Odpověděl: „Jen ještě víc závisti.“ Asi to tak musí v Čechách být. Půlka národa stojí vždycky na hanbě, je vykázána za dveře, zbytek klečí na hrachu. A jen horních deset tisíc si za každého režimu užívá!
Kdo mi pomáhá? Rodina a zbylí kamarádi.
Vaše Golgota vyvrcholila druhý den po vyznamenání, když se na ČT 1 objevil dokument s komentářem, jak se vyjadřujete k podpisu Anticharty. Redaktor, který tento vstup připravoval si ani neověřil, jak to tenkrát vlastně všechno bylo, a kdo v Národním divadle z umělců napříč Múzami toto podepsal, včetně Wericha, Horníčka a dalších herců, zpěváků a novinářů…
Oni už melou z posledního. Totéž totiž vysílali někdy v létě, když vešlo ve známost, že jsem na „kandidátní listině“. V seznamech už jsou nejkřiklavější jména antichartistů vymazána. Odvolávám, co jsem odvolal. Anebo tam zůstala s komentářem, že to dělali „v zájmu svého chleba s máslem“, jak napsal Jan Beneš. Jenže historii ani kaviárem, natož máslem neošálíš.
Antichartu podepsalo více než 7000 umělců. Jména jsou zajímavá. Kromě Jana Wericha a Miroslava Horníčka například Dagmar Veškrnová, Ladislav Fuks, Josef Kemr, Miloš Kopecký, Radovan Lukavský, Jiří Sovák, Karel Hvížďala, Vladimír Páral, Bohumil Hrabal, Vladimír Neff, Zdeněk Svěrák… Až se srdce svírá! A jsem poctěn, abych to za signatáře-chlebaře a máselníky vyžral? Jenže to má háček – svůj podpis ani názory jsem neodvolal. Neukazují mě, jak přebírám cenu, ale jak mluvím v televizi o Antichartě. Díky tomu jsem omládl o jednačtyřicet let.
Závěrem, psi štěkají a karavana kráčí dál, jak říká jedno arabské přísloví. Všem svým nepřátelům jste opět řekl, co si o nich myslíte v právě vydané knize U snědeného státu, již pátém svazku, glosujícím popřevratový vývoj v ČR. Své čtenáře, přátele a obdivovatele jste naopak potěšil právě vydaným svazkem básní Deník nalezený pod kapotou – s Karlem Sýsem nad obrazy Kamila Lhotáka.
I v tomto případě však na jazyku ulpěla příchuť pelyňku, neboť oba tituly odmítl vzít kupříkladu Kosmas k distribuci. Kde tedy vaše publikace seženeme?
Karavana jde sice dál, ale v jakém stavu? Za chvíli toho budou mít plné zuby i velbloudi. Co se týče knih, prodává je výhradně nakladatelství FUTURA.
Básník, spisovatel, překladatel a novinář Karel Sýs se narodil 12. července 1946 v Rychnově nad Kněžnou. V jeho tvorbě dominuje poezie, ale v posledních pětadvaceti letech se též věnuje české historii (mj. vydal tituly Protektorát ve fotografii či Akce Heydrich) a satiře porevolučního politického vývoje v ČR. Vydal tři desítky knih, v současnosti je šéfredaktorem týdeníku LUK ( Literatura-Umění-Kultura).
Za rozhovor děkuje Ivan Černý
Foto archiv
Reprofoto v záhlaví: obálka právě vydaného svazku poezie
