Olbram Zoubek (1926–2017) je pražský sochař, který se výrazně zapsal do historie české architektonické plastiky 20. století. V roce 2015 byla jeho celoživotní tvorba oceněna MK ČR prestižním titulem Rytíř české kultury. O jeho tvorbu je mezi sběrateli trvalý zájem, o čemž svědčí i mimořádná současná investiční nabídka jeho komorních děl ve společnosti Jaskmanický. Děje se tak po třinácti letech od Zoubkovy unikátní výstavy v Jízdárně Pražského hradu (2013), kam se v retrospektivě vracíme v následujících řádcích autorů, kteří takříkajíc byli u toho…
O dlouho očekávanou, bilanční výstavu doyena české plastiky, byl tenkrát velký zájem a před prestižní galerií na Prašném mostě se tvořili dlouhé fronty domácích i zahraničních návštěvníků. Nedivme se, vždyť se jednalo o špičkový kulturní zážitek a výstavu roku.
Zoubkův důvod k dlouhověkosti
Dlouho před tím se v Mistrově pražském ateliéru takříkajíc netrhly dveře. Kliku si tady podávali jak pracovníci Správy Pražského hradu, tak lidé z ministerstva kultury, galeristé a novináři. I my jsme se zařadili do jejich zástupu. Ve společnosti své pravé ruky, tajemnice, asistentky a manželky v jedné osobě, paní Marie, nám nabídl židli a sklenku životabudiče jménem slivovice.
„To je ten důvod vaší dlouhověkosti?“ hledáme klíček k rozhovoru.
„Jeden z mnoha…“ blýskne mezi štěrbinkami víček očí bystrý pohled. „A ženy…a práce…“ dodá jaksi mimochodem.
Máme před sebou stárnoucího chlapa hemingwayovského typu s hranatým obličejem a tvrdou bradou. Široká ramena a svalnaté paže s mocným předloktím svědčí o tom, že je to muž práce. Jak by ne, vždyť restaurátořina budov a sochařina je pěkná dřina, dvojnásob, když se dělá poctivě. A to Olbram Zoubek jinak ani neumí.
Žižkovák tělem i duší
Debatovat s člověkem, který je dlouhé roky v hledáčku mediálního zájmu není jednoduché, zvláště, vidíte-li se poprvé. Vše už bylo řečeno, vše už bylo napsáno. Stačí si otevřít internet. Ale i tak málo kdo ví, že mladý Zoubek (nar. 21.4 1926), který již na reálce ochotničil ve studentském spolku, chtěl být prapůvodně hercem. Mohl být také třeba dobrým zedníkem či truhlářem, neboť vždycky rád pracoval rukama. Osud však rozhodl za něho a nalinkoval mu cestu úspěšného výtvarného umělce.
Obecnou školu navštěvoval v rodném Žižkově v letech 1932 – 1937 v Palackého ulici, reálku pak na Sladkovském náměstí v letech 1937 – 1945.
Jako dobrý vtip se poslouchá historka o tom, že měl v prvním ročníku gymnázia z kreslení trojku – z milosti, usmívá se při vzpomínce.
V druhém ročníku přišel nový učitel kreslení, profesor Miroslav Kužel, sám vystudovaný sochař z UMPRUM, který rozeznal Zoubkův talent. Pod jeho vedením se brzy z trojky stala jednička. Z robustních tahů žáka profesor vycítil jeho pevnou ruku a po roce přemlouvání se Olbram Zoubek přihlásil do hodin modelování, které na škole Kužel zavedl.
„A sochařina si mě chytla,“ vypráví sám o sobě. „Pan profesor Kužel navrhl rodičům, že mě připraví na zkoušky na Akademii, čímž rozhodl o mém osudu.“
Ctitel ženské krásy
Dnes by jistě byl pan učitel na svého pilného žáka pyšný. Na svém autorském kontě má na tisíc děl, především ženských postav. Od malých komorních plastik, reliéfních až k monumentálním. Zdobí soukromé i státní sbírky doma, v Evropě i USA, krášlí nejrůznější banky, foaye i prosvěcují nejedno náměstí či jiná veřejná prostranství. Portréty, busty či hlavy osobností ať již ze světa politiky, kultury nebo sportu prakticky Olbram Zoubek nedělá. Až na legendární posmrtný odlitek Palachovy tváře. Během svého politického angažmá v čase bourání železné opony a demontáže socialismu si na krátký čas vysloužil přídomek „hradní sochař“ a to díky přátelství s Václavem Havlem, v jehož okruhu se pohyboval a zakázkám, které z toho vyplynuly. Protože je, vlastními slovy „po tatínkovi relativně úřednický a organizačně nadaný“ byl činný mj. v budování nového polistopadového výtvarného svazu – Unie výtvarných mění. V jeho ateliéru se konala spousta schůzí a pracovních setkání, včetně těch znovuobnovujících nejstarší český spolek Uměleckou besedu, jíž byl po dvě volební období starostou a dodnes je velkým spolkovým mecenášem. K tomu je třeba dodat, že mistr má srdce na dlani a pomáhá potřebným, mj. každoročně věnuje některé ze svých děl do charitativních akcí, jako je kupříkladu tradiční aukce výtvarného umění Konta Bariéry.
Komu čest, tomu čest
Roku 1990 obdržel Olbram Zoubek Národní cenu ČR a v roce 1996 byl poctěn státním vyznamenáním Medailí za zásluhy I. stupně. Prestižní je i Evropská cena Trebbia. Zapomenout nemůžeme ani na cenu Artis Bohemia Amicis za šíření dobrého jména české kultury nejenom doma, ale i v zahraničí.
„Světská sláva, polní tráva…“ skromně mává rukou mistr, který si neskromně přál ke svým pětaosmdesátinám kámen mudrců, elixír života a vyrovnanou smrt. „Jen umění je to co vytrvá a přežije, jako řecké, které je mi celoživotním velkým vzorem a inspirací. Stejnou inspirací mi je řecká mytologie a ženská krása.“
Z počátku padesátých let minulého století Zoubek tvořil v ateliéru na Židovských pecích (kde žil se svou první manželkou, sochařkou Evou Kmentovou), hlavní část tvorby pak odvedl v dílně vnitrobloku Salmovské ulice, kde pracuje již půl století. Místo je to legendární, svého času tady působil italský kameník Ciani, který dodával mramor na stavbu Národního divadla.
„Po něm mi tady zbyl i tenhle sarkofág,“ ukazuje Olbram Zoubek za sebe. „Žádný odlitek, ale originál, sto let po Kristu. Jeden ze čtyř kousků, které jsou v republice.“
Roky na restaurátorském lešení
Cesta za výtvarným uměním ani u tak velkého talentu, jakým Zoubek je, nebyla lehká. Svého času se hlásil na AVU v Praze, ale nebyl přijat. Nenechal se však odradit a absolvoval kamenosochařskou praxi u sochaře Otakara Velinského. V letech 1945 -1952 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera. Pod jeho vedením se ponořil do tajů restaurátorských prací a specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. To se mu náramně hodilo v časech, kdy měl pro své občanské postoje problémy se zakázkami a vystavováním a živil se jako restaurátor. Rád vzpomíná na velký kus života, celých 20 sezón, který strávil na restaurátorském lešení při práci na renesančním zámku v Litomyšli, kde mj. zachránil i statiku historického domu U rytíře na náměstí. Půvabné východočeské městečko se mu stalo osudovým. Bylo i jeho druhým domovem, kde má stálou expozici, dům i ateliér a čestné občanství, k čemuž nám svého času řekl Olbram Zoubek s otevřeností jemu vlastní:
„Jsem jednou nohou v Litomyšli, druhou v Praze. Pendluji mezi těmito městy a nevím, kde mám zemřít, na jaké posteli. Ale už to mám vymyšlené, že až umřu, nechám se zpopelnit. A chci, aby byl můj popel rozdělen na dvě hromádky. Jednu nechť rozptýlí v Praze a druhou v Litomyšli…“
Těmito slovy se s námi loučil mistr Zoubek onoho roku 2013, při popisované návštěvě jeho ateliéru. Přání mu bylo mimochodem splněno do posledního písmene.
Mimořádná investiční nabídka
Dílo Olbrama Zoubka je zastoupeno v galeriích, veřejném prostoru a významných soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Dlouhodobě se těší stabilní poptávce na trhu s uměním nejen České republiky. Kombinace umělecké kvality, prestiže jména a růstu cen z něj činí atraktivní možnost pro sběratelství s výrazným investičním potencionálem.
Foto představovaného investičním souboru v ceně 2 500 00 Kč za šest unikátních bronzových plastik Olbrama Zoubka z roku 2008 – Atropos, Klóthó, Lachesis a Mira 1, Mira 2 a Mira 3. Dílo je vybaveno příslušnými certifikáty.
Více na: investiční nabídka-Jaskmanicky, s.r.o
Text rozhovoru Ivan Černý
Ilustrační foto Jan Parkman
