Dnešního redakčního hosta jsme vyzpovídali při dernisáži úspěšné výstavy v Galerii Jaskmanický v centru Prahy, kde se v průběhu letošního října prezentoval svým netradičním uměleckým dílem. Těmito řádky představovaná mladá kumštýřka především vytváří abstraktní obrazy ze skla, keramiky, kovu a dalších materiálů se širokou paletou své tvůrčí fantasie.
Lenka Brückner se narodila 18. 1. 1996 na Kladně, kde žije a tvoří. Má za sebou studium zajímavého oboru restaurování papíru v legendární pražské Hellichovce, poté absolutorium na VŠCHT, obor restaurování skla a keramiky. Naše první otázka zní: Jaké byly vaše následující kroky …
„Vše šlo ruku v ruce právě se studiem na VŠCHT, kdy jsem byla sklem a keramikou obklopená a pohlcená doslova po všech stránkách. Kolem roku 2018 jsem se začala intenzivně zajímat o techniku mozaiky a díky praktické části studia jsem měla možnost navštěvovat různé sklářské a keramické provozy a dílny. To mne propojilo s lidmi, kteří chodili hledat s detektorem kovů na sever Čech, k Jablonci nad Nisou, do krajiny poznamenané zaniklým sklářským průmyslem. Kromě kovových věcí jsme nacházeli i ty skleněné, keramické, porcelánové nebo bižuterní. Byla jsem tím úplně uchvácena, začala jsem se proto zajímat o historii zaniklých skláren, mačkáren a brusíren a systematicky vyhledávat lokality, kde se tyto provozy nacházely, protože právě v jejich blízkosti se tento materiál vyskytuje dosud.“
Moje mozaiková tvorba tak přirozeně vplula do využívání nalezených materiálů, které by většina lidí považovala za odpad. Jde často o pozůstatky sklářské výroby, zmetky nebo průmyslový odpad, který někdy vytváří až překvapivě působivé a nečekané tvary. Fascinují mě okamžiky, kdy technologický proces nebo náhoda vytvoří objekt, který působí téměř jako hotové umělecké dílo. Nalezla jsem například kusy strusky připomínající lidskou hlavu nebo embryo, organické tvary nebo abstraktní mini plastiky.
Tyto všechny objekty vnímám jako jedinečné otisky místa, času a výrobního procesu, které se následně stávají součástí mé tvorby.“
Ve své tvorbě se tedy dlouhodobě věnujete tradičním materiálům, které, jak říkají kunsthistorici, nesou stopu času a lidského užívání…
„Fascinuje mě na nich to, že každý nalezený předmět je jiný, jinak degradovaný a jinak se na něm podepsala příroda a zub času. Přeci jen jsou to často věci uložené v půdě osmdesát až sto dvacet let. Korálky mají matný nebo až duhově iridiscentní nádech, kovové brože chytily skvělou patinu, nacházené střepy jsou už rovnou připravené stát se materiálem pro mozaiku.
Baví mě pozorovat různorodost koroze, která si sama přetváří nacházené věci do podoby hotových artefaktů. Stačí je pak už jen vzít a zakomponovat do tvorby.
Nesmím vynechat, že mám také štěstí na parťáky, se kterými na to Jablonecko vyrážíme, například kamarád Filip Beax se hledání druhoválečných nálezů s detektorem věnuje přes dvacet let a po každé své návštěvě severu, kdy nejedeme společně, mi přinese krabici plnou skleněných a porcelánových nálezů. O svém hledačském koníčku píše i knihy, jeho tatínek je keramik a sochař Jiří Pošva, a oběma vděčím za nápad uskutečnit mou první výstavu právě v Galerii Jaskmanický.“
Vaše tvorba nese i prvky dobrodružství…
„Poslední tři až čtyři roky se snažím jezdit na Jablonecko pravidelně alespoň jednou za dva měsíce a vždy si něco přivézt, což není těžké. Nejen že jsou v krajině stále patrné pozůstatky velkolepé a masivní produkce skla a bižuterie, ale jde také o oblast bývalých Sudet, kde po odsunu německých obyvatel zůstaly celé domácnosti. Porcelánové hrnečky, smaltované nádobí, příbory, hrnce, věšáky, nářadí, žehličky, klíče, biskvitové panenky, dětské hračky. Mám zkušenost, že takové předměty se často vyhazovaly na obecní skládky nebo prostě jen do přilehlého okolí domů a chalup.
Dají se tak najít opravdu neuvěřitelné věci každodenního života. Občas člověk narazí na něco, co vypadá, jako by to tam někdo odložil teprve včera. Mým oblíbeným nálezem je skleněný flakon na parfém, který se zachoval v překvapivě dobrém stavu. Člověka hned napadne, jak asi vypadal, když byl nový, a kdo ho kdysi používal. To už se sice nedozvíme, ale právě to mě na těch věcech baví.
Nalezené věci zpracovávám především technikou mozaiky a asambláže. Pracuji s předměty, které už mají něco za sebou, jsou poškozené, neúplné nebo poznamenané časem. Nemusím je vracet do jejich původní podoby ani respektovat jejich původní účel. Můžu je spojovat tak, jak mě zrovna napadne, a vytvořit z nich něco, co by v běžném životě nikdy nevzniklo.
Do určité míry je mi tedy blízká filozofie upcyklace, tedy hledání nové hodnoty ve zdánlivě nepotřebných věcech. Materiál, který by jinak skončil zapomenutý v krajině nebo na skládce, dostává druhou šanci a možnost vyprávět nový příběh.“
Na vaší výstavě v Galerii Jaskmanický byl návštěvníkům k dispozici leták s textem kunsthistorika Denise Katsarose, který nastínil několika odstavci vaší tvůrčí charakteristiku. Mj. se zmiňuje o vaší inspiraci televizním režisérem Janem Švankmajerem, tíhnoucím k surrealismu.
„Jan Švankmajer je pro mě jedním z nejvýznamnějších zdrojů inspirace a považuji ho za mimořádnou osobnost českého umění a nejlepšího představitele českého surrealismu. Zdaleka ho tedy nevnímám jen jako režiséra, ale i jako všeobjímajícího výtvarníka, animátora, spisovatele i tvůrce objektů.
Na jeho práci mě fascinuje schopnost spojovat zdánlivě nesouvisející předměty a vytvářet z nich nové významy. Myslím, že právě tento princip se výrazně promítá i do mé vlastní tvorby. Nezastírám, že například moje ryba (viz foto) je ovlivněna jeho trojrozměrnými objekty. Díky jeho tvorbě jsem si také uvědomila, že surrealismus opravdu osvobozuje.“
Závěrem: Jakou výstavu a kdy a kde, chystáte napříště?
„Výstava v Galerii Jaskmanický byla mojí první samostatnou galerijní výstavou. Do té doby jsem vystavovala spíše příležitostně v kavárnách, komunitních prostorách a na menších lokálních akcích. Momentálně žádnou další výstavu nepřipravuji. Chci se věnovat dalšímu sběru materiálu a tvorbě z něj, což možná znamená, že mě to množství zásob zavalí a k žádné další výstavě už nikdy nedojde.“
První a poslední?
To snad ne, chtělo by se vykřiknout společně se čtenáři pražského tištěného čtvrtletníku na výtvarné umění a kulturu Mozaika, vydávané ho galeristou a nakladatelem Jiřím Jaskmanickým, kde tento materiál vyšel nejdříve. Ale jak říká chytré lidové pořekadlo – nikdy neříkej nikdy…
Za rozhovor děkuje Ivan Černý
