Není to tak dlouho, kdy Asociace nezávislých médií (ANM) vyznamenala redaktorku Markétu Slepčíkovou prestižní cenou za nezávislou žurnalistiku. Psal se červen minulého roku, kdy na pódiu slavnostního shromáždění předních českých novinářů v Praze převzal novinář, publicista a rozhlasový dramaturg František Mareš, v zastoupení své dcery Slepčíkové, působící v zahraničí, Krameriovu cenu za cyklus TV dokumentů o Češích v zahraničí.
Životní příběh představované osobnosti by bezesporu vydal na román. Zajímá nás, jak se odvíjel její života běh a v neposlední řadě i za co si vzpomínané ocenění zasloužila. Vezměme to ale pěkně popořádku.
Markéta Slepčíková, tehdy ještě Marešová, vystudovala Univerzitu Karlovu, obor televizní žurnalistika. Od roku 1990 pracovala v České televizi jako reportérka a scénáristka. Od roku 1994 šest let působila v pražské kabelové Top Info televizi, kde se díky svým kvalitám, nápaditosti a profesionalitě vypracovala až na funkci šéfredaktorky. Časem ji to vše bylo málo a začala pokukovat po velkém světě, ve kterém se chtěla prosadit ve své profesi. A tak se stalo, že v září roku 2000 připutovala se svým manželem a synkem za oceán do Kanady.
Není všechno zlato, co se třpytí
V Torontu však kupodivu neměli o desetileté Markétiny zkušenosti a bohatou praxi zájem. Oceňovali její schopnosti i výbornou angličtinu, ale zkrátka nebylo pro ni volné místo. Sen o úspěšné kariéře v kanadských médiích se začal rozplývat a realita všedního dne byla tvrdá. Markéta se však nemínila nechat srazit do kolen a brala jakoukoli práci. Začínala jako uklízečka, prodavačka, poté servírka i jako sociální pracovnice pro nezvladatelné děti. Po dvou letech se vypracovala do funkce sekretářky v podniku Transcom-Transport českého podnikatele Formánka, zabývajícího se dovozem a vývozem zboží z Čech do Kanady a obráceně. Díky tomu se důvěrně seznámila s českou komunitou, jak z časů emigrací, tak i legálních pobytů po změně režimu v ČSSR koncem osmdesátých let minulého století.
Jako novinářka tělem i duší si nechtěla nechat ujít příležitost osobně se poznat s takovými jmény, jako třeba Tomáš Baťa, Josef Škvorecký či Jiří Traxler. Zajímala se ale i o osudy nové, svobodné polistopadové vlny krajanů, kteří v Kanadě, ostatně jako ona, zakotvili.
Štěstí přeje připraveným
Zvláště zajímavé příběhy z jejich nového života, daleko od rodné hroudy, začala Markéta zpracovávat. Otázku, kde je publikovat, vyřešila snadno. Krajanské noviny Nový domov ji nabídly prostor. A po určitém času plodné spolupráce s ní tehdejší šéfredaktorka českého původu Věra Rollerová začala počítat jako se svou nástupkyní. S jídlem ale roste příslovečná chuť. Markéta začala roztahovat křídla. A když zjistila, že multikulturní televize OMNI s rozsahem po celém Ontariu zajišťuje řadě národností, žijících v Torontu, pravidelné vysílání, zbystřila. Oslovila hlavního dramaturga TV OMNI s otázkou, proč není v nabídce též vysílání pro Čechy a Slováky. Důvod byl jednoduchý, nikdo o to dosud nepožádal. Markéta na jeho žádost vypracovala třicetiminutový pilotní program, ten byl schválen a vysílací čas pro naší komunitu nebyl problém.
Problém byla ale podmínka, že si Markéta zajistí po své linii honoráře pro kameramana a střihače. Díky své příslovečné houževnatosti si i s tím poradila. Sehnala dostatek sponzorů na to, aby zaplatila svého stálého kameramana a střihače, aby též měla na výdaje na dopravu. Jak lehko se řekne, a jak těžko udělá… Ale dobrá věc se podařila a došlo s TV OMNI k podpisu první smlouvy na tři měsíce s výrobou třinácti programů – každý týden jeden. To byl ale jen začátek strmé Markétčiny mediální kariéry „za velkou louží“ …
Potíže všeho druhu
Markéta Slepčíková si brzo zvykla na pravidelné vysílání. Vytvořit během jednoho týdne kompletně nový program, vymyslet obsah, natočit, sestříhat, přidat grafiku a hudbu – to je úkol pro celý tým spolupracovníků. Oni však na to byli většinou dva, maximálně tři. Obsah a zpracování programu pro ty sehrané profíky nebyl problém. Vždyť Život přinášel každodenně spoustu témat, zajímavých osobností, kulturních aktivit a společenských událostí, že Markétě a jej tvůrčí minipartě půlhodinka týdně sotva stačila, aby vše důležité zaznamenali. Hlavní potíží byly ale finance, které musela Markéta zajistit. To byl takříkajíc kardinální problém. TV OMNI na vznik programu nepřispívala, pouze zdarma poskytovala vysílací čas, střihnu a redakční prostory. Peníze tedy byly alfa omega kvality vysílání. Markéta Slepčíková se za pochodu učila, jak vést produkci jako byznys. Tady se jí náramně hodila praxe z firmy Transcom-Transport, kde, když bylo třeba, pomáhala účetní a tak uměla vystavovat faktury a šeky, dělat finanční rozvahy a zprávy a podobně. Samostatnou kapitolou a věčnou noční můrou bylo shánění a jednání se sponzory, inzerenty a diváky, které také žádali o podporu finančních příspěvků. I tady šikovná Markéta, neznající slůvko „nelze“, zúročila své aktivity v České republice. Než odešla do ciziny, organizovala v Praze benefiční koncert Asociace starožitníků pro Nadaci naše dítě. Díky této zkušenosti začala s několika spolupracovníky organizovat v Torontu benefiční koncerty a plesy na podporu svého vysílání. Přivezla tak do Kanady zpívat kupříkladu Naďu Urbánkovou či sestry Efteriadu.
Obdivuhodný kus práce
Od roku 2012 si Markéta Slepčíková začala dokonce své programy i natáčet. Jejich sledovanost byla vždy maximální. Mimo jiné se svou partou vyrobila také tři celovečerní dokumenty, které se dosud s úspěchem reprízují:
Tři vlny – o třech emigračních vlnách do Kanady z Československa, Divadlo za rohem – o 30-ti letech českého divadla ve Vancouveru a jeho zakladateli Josefu Skálovi a Slováci v Kanadě – netradiční pohled na slovenskou emigraci do Kanady.
Jak šel čas, Markétě dorostl syn Sebestian, který se stal řádným členem mámina kolektivu, na kterého se může vždy spolehnout. Střihačství ho naučil skvělý Igor Resovský, kameraman a střihač ze Slovenské televize, se kterým Markéta dlouhých sedm let spolupracovala.
Sečteno a podtrženo, závěrem si dovolíme stručnou bilanci. Markétina „ česká televize v Kanadě“ je dosud jediná česká tv svého druhu mimo hranice České republiky. Dnes má za sebou tisící program!!! Jednotlivé díly, často vybavené anglickými titulky, sleduje cca 80 000 posluchačů. Za své bezkonkurenční televizní aktivity získala Markéta Slepčíková v roce 2010 Cenu T.G. Masaryka, kterou uděluje České a Slovenské sdružení v Kanadě, a v úvodu tohoto článku připomenutou Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku za rok 2021 v Praze. Velmi ji svého času v této souvislosti potěšil i bonmot samotného Josefa Škvoreckého, který prohlásil:
„Když tady někdo ze země vydupe českou televizi, tak to klobouk dolů!“
PS.:
Paní Markéta má jeden sen. Založit českou světovou televizi. Češi žijí všude, na všech kontinentech. Při dnešních internetových technických možnostech by to nemusel být nemožný úkol. Projekt by vyžadoval zásadní finanční kapitál do začátku, ze kterého by se financoval vznik dalších produkcí, kupříkladu v New Yorku, Sydney, Londýně a pochopitelné v Praze. Má již vypracovaný základní projekt, který ovšem předpokládá mnoho dalších zúčastněných stran.
První velký krok v tomto směru již ale udělala. Markéta Slepčíková v současnosti navázala úzkou spolupráci s TV Praha, která začala vysílat její pořady. V rámci této jedinečné spolupráce naopak TV Praha dává prostor materiálům Slepčíkové z TV Toronto.
Pokračování článku příště formou rozhovoru s Markétou Slepčíkovou na téma Všude je chleba o dvou kůrkách
Ivan Černý
Foto archiv
