V průběhu loňského roku vydalo pražské nakladatelství v pořadí pátou knihu novináře, básníka a spisovatele Vlastimila Vavřína. Čtenářský zájem o jeho pětadvacet povídek psaných živým stylem a hovorovou češtinou nejen autora potěšil, ale recenzentům i literárním kritikům dal po dlouhé době pádný argument vůči názorům některých nakladatelským domům, které povídkové soubory neradi vydávají pod záminkou, že o ně není zájem. Naopak, doba je uspěchaná a příliš náročná, lidé ztrácí chuť a čas na louskání tlustospisů.
Co rok, to příběh
Vavřínovy povídky, dá se říci, jsou dokladem jeho života a doby, v kterém své příběhy prožil. Každá je datována, ta první rokem kdy se autor narodil – 1952, posledních šest se odehrává v letech 1989 – 2022. Vlastimil Vavřín, kterému koluje rtuť v žilách a nezná slovo nuda s bohatými životními zážitky, má o čem psát. Jako redaktor deníků Svoboda a Večerní Praha svého času takříkajíc držel palec na tepu doby, do té doby nepoznané si prožil po polistopadových změnách režimu, kdy začal podnikat v reklamní sféře a okusil reálný kapitalismus na vlastní kůži.
Řada Vavřínových příběhů, těmito řádky představované knihy, nese určující názvy, jako třeba Gagarin, Apollo 11, Spartakiáda či Revoluce. Další se vymezují jmény hlavních postav vyprávění – Evžen, Hugo nebo třeba Richard. Všechny se ale vyznačují pestrou a gradující stavbou, bez pointy Vavřín zásadně nepíše. Ve svých textech nezapře autor básníka, hodně pracuje s příměry a tzv. druhým plátnem. Psány jsou v „ich“ stylu, tedy v první osobě a hovorovou řečí, slengem, chcete-li. Tím pražským, chce se dodat, neboť Vlastimil Vavřín je Pražák jako poleno, i když dnes žije a tvoří ve středočeském Benešově.
Jednou z nejlepších povídek souboru je bezesporu literární zpracování Vavřínovy návštěvy u sochaře Mistra Olbrama Zoubka, se kterým jako jeden z členů organizačního výboru historického spolu Umělecká beseda dlouhodobě spolupracoval a mohl se chlubit jeho přátelstvím.
Ilustrace Michaela Matzenauera
Knihu zdařile ilustroval sedmi kaligrafickými kresbami Michael Matzenauer, o jehož stylu a záměru před časem napsal recenzent revue Umělecké Besedy Život Pavel Holeka, že grafikovy kresby svou abstraktní povahou jen zdánlivě vzbuzují dojem, že nejsou ilustracemi připojených vyprávění, že se tu vyskytují jen náhodou.
Jestliže se do nich zahledíme pozorněji, zjistíme, že ve variacích rozevláté stužky písma spolu s několika tečkami na obzoru můžeme spatřit náměty textů, jež ilustrují. Při pozornějším pohledu na úvodní kresbu na obálce se nám vkrádá neodbytný poznatek. Ostrý osten písma, vztyčený vzhůru – není to náhodou stylizovaný výsměšně vytrčený ukazováček? Vavřínovu smyslu pro humor by to plně odpovídalo…
Ivan Černý
