Vzhledem k tomu, že tato kumštýřka pochází od Uherského Hradiště, známé to vinařské oblasti, nemůžeme si nedovolit následující metaforu. Především totiž výtvarní umělci zrají léty, jak to příslovečné víno. Tomu či onomu to trvá různě dlouho. Někdo je zralý na košt brzy, jiný se rozvine do plné chutě a krásy až v podobě moku archivního. Talentovaná Zuzana Pfauserová, která zjara letošního roku absolvovala v jedné z prestižních pražských galerií svou první společnou výstavní premiéru, patří k těm umělcům, kteří s ukázkou svých děl široké veřejnosti příliš nespěchají, neboť v tom nevidí prvořadý smysl své tvůrčí práce.
Na letošní březnové pražské výstavě se prezentovala Zuzana Pfauserová vyzrálým uměním až snových krajin, potvrzujících autorčino přiznání, že její inspirací je zejména duchovní svět člověka. Nebývalo tomu tak ale vždycky. Zatímto v mládí ji oslovila volná kresba a grafika nebo koláže, v dospělosti prošla obdobím vitrážní malby a v současnosti se věnuje olejomalbě a kombinovaným technikám na zmíněné téma, sahající až do prostoru esoteriky.
Dva učitelé, jedna učitelka
Zuzana Pfauserová se narodila roku 1963 ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kde prožila své dětství a mládí. Již jako děvčátko ráda kreslila a malovala. Vztah k výtvarnému umění a potěšení z tvorby objevovala díky svému otci, malujícímu pro svou radost.
„Můj tatínek, Bohumil Švabík, sice nemá vysokoškolské výtvarné vzdělání, vystudoval stavební průmyslovku, ale malování je jeho velkým celoživotním koníčkem,“ usmívá se Zuzana Pfauserová v roli příslovečného jablka, které nespadlo daleko od stromu. „Především se věnuje olejomalbě. Se štětcem v ruce, mezi knihami o umění a obrazy, jsem ho vnímala od malička, protože věnoval výtvarné tvorbě velkou část svého volného času. Jako dítě jsem si neuvědomovala jeho vedení, ani svůj případný talent, vše bylo naprosto přirozené a učila jsem se hrou. Táta mi nabídl možnost malování s ním, a já si chtěla sama vyzkoušet to, co dělal on, protože se mi to prostě líbilo a bavilo mne to. Když se zpětně ohlížím, velmi oceňuji, že mě nikdy do ničeho nenutil a plně dával prostor mé fantazii i technice, kterou jen velmi opatrně a nenápadně korigoval…“
K nejčastějším námětům obrázků ze Zuzančina dětství patřily pohádky a různé ilustrace k nim. Později, s přibývajícími roky, ji otec seznamoval s literaturou o výtvarném umění, vodil ji na výstavy, a když zjistil, že její zájem o malířství je skutečně hluboký a trvalý, tak ji doporučil Lidovou školu umění. Tu navštěvovala Zuzana Pfauserová nejenom během devítiletky, ale i při studiu na gymnáziu. K nejvýraznějším učitelům výtvarného oboru na LŠU, kteří talentované děvče vedli, byla výtvarnice a návrhářka Antonie Dostálková a Pavel Vavrys, akademický malíř, žák profesora Karla Součka, patřící k nejlepším a nejosobitějším českým výtvarným umělcům, kteří se prezentovali v sedmdesátých letech minulého století. Lepší učitele by Zuzana Pfauserová jen těžko mohla mít.
„Na LŠU jsem si vyzkoušela různé výtvarné techniky, ale nejvíce jsem si oblíbila volnou kresbu a grafiku. V
dospívání mě oslovila poezie a často jsem se pokoušela o její výtvarné ztvárnění prostřednictvím perokresby. Později, během studia na pedagogické vysoké škole, jsem kresbou a papírovými kolážemi vyjadřovala svůj vztah k lásce. Dá se říci, že jsem se vykreslovala ze vztahových problémů a ztvárňovala jsem své touhy a naděje….“ svěřuje se Zuzana Pfauserová, celoživotní učitelka, pedagog, který s dětmi pracuje nepřetržitě 30 let, z čehož dva poslední roky zastává pozici zástupce ředitele jedné ze žižkovských škol.
Relax výtvarnou činností
Kantorské zaměstnání, to je poslání, ne práce na osm a půl hodiny denně. Tato profese, dělá-li se tak jak má, vyžaduje člověka celého. Připravuje ho o sílu, nervy i energii, na vlastní koníčky a volného času leckdy mnoho nezbývá. I proto na delší dobu ve své vlastní tvorbě Zuzana Pfauserová takříkajíc přibrzdila, aby se mohla naplno věnovat práci s dětmi na základní škole a hodinám výtvarné výchovy, kde předávala svým žákům nejen zkušenosti, jak pracovat s výtvarnými médii, ale i myšlenku, že na papíru je všechno možné…
Jak šel čas, práce s dětmi ji ubírala na energii a čím dále více vyčerpávala. Proto se s plnou intenzitou vrátila k vlastní tvorbě, která pro ni představovala určitou relaxaci a brzdu hrozícímu vyhoření z psychicky tak namáhavé profese, jakým učitelství je. „ Začala jsem se realizovat především v užitém umění. Objevila jsem tzv. decoupage, neboli ubrouskové metody dekorování a malbu na sklo syntetickými vitrážními barvami. Vyráběla jsem různé bytové dekorace a drobné obrázky nebo svícínky, často s motivem přírody, motýlů nebo ptáků, ve vánočním čase pak pro radost přátel a blízkých motivy betlémů a andělů.“
Období olejomalby
Zuzana Pfauserová však v posledních několika letech ve své tvorbě upřednostňuje techniku olejomalby. Vysvětluje to potřebou, či vnitřním nutkáním začít ve větší míře vyjádřovat své nálady a pocity prostřednictvím barev. „Protože ráda experimentuji,“ vysvětluje, „ kombinuji občas malbu olejovými barvami ještě s decoupage nebo plastickým 3D lakem. U většiny mých obrázků se nechávám inspirovat bohatstvím duchovního světa člověka. Učím se přistupovat s pokorou ke všemu, co se kolem mne odehrává. Protože věřím, že existují věci mezi nebem a zemí, a že nic kolem nás není náhoda, ale má to tak vždy být…“
Jak jsme si řekli v úvodu tohoto medailonku, paní Zuzana je talentovaná umělkyně, která se výtvarným uměním zabývá celý život, ale nikam s prezentacemi svých děl nespěchá, neboť jak sama tvrdí, všechno má svůj čas. Ke zmíněné výstavě v březnu v pražské Latin Art Gallery, kde se představila dámská kumštýřská trojka Randa Hajal, Soňa Toumová a Zuzana Pfauserová, přivedla Zuzanu její dobrá přítelkyně a kolegyně z práce Soňa, která sama maluje a má za sebou již řadu výstav.
„Zpočátku jsem váhala, „přiznává, „ale nakonec jsem se rozhodla své věci ukázat světu. A byla jsem mile překvapena příznivou reakcí okolí a návštěvníků galerie na mou tvorbu.“ I když člověk maluje pro své potěšení, radost z tvorby nebo potřeby vyzpovídat se z nejrůznějších psychických stavů, a nemyslí hned na výstavu, nakonec své dílo přece jen rád veřejnosti předvede. A má-li úspěch, je přinejmenším potěšen. I při vší skromnosti Zuzany Pfauserové je třeba závěrem říci, že ji vystavování oslovilo, což je zcela přirozené. A proto ani neodmítla nabídku na další, tentokrát již samostatnou, nikoli spoluautorskou, výstavu v druhé polovině roku v Galerii Na chodbě v centru Prahy. To však již bude námět na další článek.
Foto Jan Parkman
