Tento pražský novinář, scénárista a spisovatel se narodil 22. března 1946 ve Šluknově. Dalo by se říci, že je mužem devíti řemesel a spousty zájmů, kterým ale kraluje dobový film, divadlo a literatura faktu. Svého času napsal pro Lyru Pragensis hru Proč neodcházíš, Rodrigo, kterou rovněž režíroval. Knižně mu vyšly Legendy z ráje Hollywood, ve spolupráci s Ondřejem Suchým Magická Laterna a kamera Jana Wericha. Zapomenout nemůžeme na jeho rovněž úspěšnou publikaci Kučerovci – aneb Legendy pod sombrery.
Jiří Vlastník spolupracuje s řadou periodik, kupříkladu s internetovými Pozitivními novinami, Art-Tour nebo třeba tištěným občasníkem pro výtvarné umění a kulturu Mozaika. Celé tři roky jsme kupříkladu mohli sledovat jeho vynikající seriál o hvězdách zlatého věku Hollywoodu v populárním magazínu Xantipa, či v Revue 50 plus jeho dvanáctidílný seriál o historii Beatles a naší i světové opery. Na shora zmíněném Art Tour portálu měl celý rok čtenářský velmi sledovaný seriál medailonů a rozhovorů s předními osobnostmi kultury a umění.
U kávy a sauvignonu
Pod tímto původním názvem celá práce spatří světlo světa knižně tento rok, v populárním pražském nakladatelství Olympia. Především nás zajímá, kolik a jaké osobnosti do představované publikace Jiří Vlastník zařadil…
„Jedná se o tři desítky osobností z různých oborů lidské činnosti, nesporně převažuje ta kulturní, umělecká. I když to nebylo přímo určujícím kritériem výběru…“
Podle jakého klíče jste zpovídané vybíral?
„Nevím, zda se jedná o nějaký klíč. Šlo spíše o prvotní impulz. Mám doma slušnou zásobu knížek poezie, včetně krásných kolibříků z Lyry Pragensis, se kterou jsem kdysi spolupracoval, bydlím v domě, kde mám dva slavné básníky jako sousedy a žiju v době dosti konzumní, kde kvalitu občana určuje jen výše bankovního konta. To samozřejmě vytváří atmosféru, která poetice, poezii zrovna nepřeje. Vzpomínám na mládí – holky četly Jevtušenka, i pro drsné rockery byl idolem Kainar či Václav Hrabě, pro všechny Jiří Suchý. Napadla mě tak otázka – jak vlastně žijí a co píší současní básníci, pokud někde vůbec existují. Pro jeden z časopisů, se kterými jsem spolupracoval tak vznikl seriál U kávy s básníkem. Byla to hezká práce, nebyl jsem totiž redakcí někam posílán, sám jsem si vybíral osobnosti, dle svého gusta, lidi, u kterých jsem předpokládal, že mi ta káva bude opravdu chutnat. A mohu říci, že sedět a povídat si s básníky je taková novinářská lahůdka. Namlsal jsem se tou prací a seriál posléze rozšířil o ten sauvignon a lidi i mimo rámec poezie. Vždy jsem volil jen osoby, které mi byly něčím blízké, nebyla to ona palba – otázka, bum, odpověď bum. Sbalím diktafon a adie. Volil jsem osobnosti, kterých si vážím, třeba nejen pro to, co převratného vykonaly, ale jaké jsou. Jak píšu v prologu – třeba i takové, po kterých tu jednou zbydou jen prošlapané bačkory, ale také spousta radosti u těch, kteří na ně budou vzpomínat.“
Kdo vás zaujal nejvíce, a proč – jde-li to vůbec zodpovědět…
„Zaujali mě všichni, definovat, kdo více asi nejde. Mohl bych třeba říci profesor Pavel Pafko. Poprvé jsem se s ním potkal, když jsem měl udělat rozhovor s jeho pacientkou, které čtyři dny před tím transplantoval jako první v republice obě poloviny plic. Mrazilo mě, když jsem do Motola kráčel. Vůbec jsem si to neuměl představit a žasnu stále. Stal jsem se posléze čirou náhodou sousedem pana profesora a řádně mě irituje, když kolem mě, letitého a nadšeného a stárnoucího cyklisty, proletí jak vítr – prostě úžasné. Ale já jsem ho tam nezařadil ani snad kvůli těmto přednostem. Spíše proto, že je asi nejen pro mne zážitek, když on promluví. O čemkoli. Jde o tu radost, kterou v mnohých, či spíše asi u všech kolem sebe zanechává, viz předchozí otázka. A myslím, že tak nějak je tomu snad u všech těch, se kterými jsem mlsal kávu či sklenku bílého. Krom toho většinou jsou to lidé, se kterými jsem neseděl jaksi jednorázově. S některými jsem dokonce prošel dlouhý či pěkný kus života.“
Výběr osobností je tedy dosti široký a jedná se nepochybně o mimořádně tvůrčí či zajímavé jedince. Není pochyb, že jste se během psaní s řadou z nich spřátelil, jak vás ten vztah jako spisovatele obohatil?
„Samozřejmě dá se říci značně. Nepovídali jsme si jen o tom, co vytvořili, ale jak kdy vůbec žili, o čem v různých dobách přemýšleli. Jsou to třeba lidé různého politického zaměření, někdy tedy diametrálně odlišného. Když ale s nimi sedíte a nasloucháte, netlačíte je primitivně do svého kouta, jak je dnes u tak zvaných investigativních redaktorů zvykem, dovíte se mnoho a mnoho pochopíte. Chtěl bych snad dodat, že jsem seděl i s osobnostmi, ze kterých čerpám stále, ke kterým se jaksi stále přibližuji, ale nejsem tak nějak schopný se jim vyrovnat, což mě hněte. Slušný kus života jsem si odžil a tak nějak se domníval, že už pevně vím, jak a kam s tím svým člunem pádlovat.
Takovou úžasnou osobností byla senátorka Jaroslava Moserová, či můj přítel, americký malíř českého původu, Kamil Kubík. Byl přítelem i několika amerických prezidentů, včetně Donalda Trumpa, když ještě neseděl v Bílém domě. Kamil měl svůj krásný svět, do kterého nahlížím, když si pouštím z diktafonu naše dlouhé rozhovory. Už není mezi námi a já se stále snažím pochopit, že v dnešní době, plné agresivní hlouposti kolem nás, může existovat i člověk s čistou duší a mozkem.“
Závěrem, prozradíte nám nějaké to jméno do třetice?
„Asi má nejbližší kamarádka, paní Zdenka Procházková. Tato mimořádná herečka s mimořádným osudem nastřádala mnoho životní moudrosti a krásy. Když spolu hovoříme, jde vždy o chvíle velké pohody, i přes její zdravotní trable, jiskřící atmosféru.“
Ivan Černý
Foto Jiří Vlastník a jeho archiv
Foto v záhlaví: Galeristka Meda Mládková a herečka Zdeňka Procházková na vernisáži v Sovových Mlýnech, uprostřed autor
