Talentovaná výtvarnice Lucie Gelemová v předvečer voleb připravila jedinečnou přehlídku portrétu. Unikátní výstava se
koná v Praze, v Obecním domě od 23. září v tzv. Českém pánském klubu. Zde milovníkům výtvarného umění představí více jak dvě desítky současných politiků v dvojrozměrném portrétu.
Při této příležitosti není od věci připomenout si ( jak praví ve své knize Encyklopedie estetiky, Etienne Souriau), že o portrétu mluvíme především tehdy, když jde o dílo dvojrozměrné, tedy o malbu nebo kresbu. Tedy jde-li o charakteristický výběr, transkripci něčeho, co zachycuje v určitém stupni realismu vzhled, když zjednodušíme, osoby. V historii ale existují celé řady portrétů, které nezůstaly v dvojrozměrnosti podoby, ale šly dál, k tomu, co daný člověk je, představuje a co se od něj dá očekávat. Autoři těchto portrétů ale často končili v zavržení, na hranicích, ve vězeních, ať je to v Pařiži, Londýně, Praze či Moskvě.
Zemřeli za svůj pohled na člověka, ale dílo zůstalo. Zůstalo jako memento móri: Pohleď a zpytuj svědomí své. Proč? Protože ty jsi danému dal svoji víru, sílu, svůj hlas. Ty jsi vstoupil do jeho družiny. A připrav se, protože jsi ho volil, nést i odpovědnost za jeho špatná rozhodnutí. To jsou otázky rozhodování voličů v demokratických volbách a určují jejich práva i odpovědnost za zvolené.
Bude i toto případ Gelemové?
Portréty výše zmíněné výstavy jsou tady od malířky Lucie Gelemové. Narodila se v Českých Budějovicích, ve svých 23 letech odešla do Londýna, kde byla oslovena židovskou malířkou Barbarou Jackson a pod jejím uměleckým vedením se začala rozvíjet na The Institute Archer Academy. Po tříletém pobytu v Londýně se vrátila do ČR, kde absolvovala dvouletý, akreditovaný kurs arteterapie při Masarykově universitě v Brně a půlroční kurs malby v ateliéru Jaroslava Platila v Českých Budějovicích. Od roku 2014 a do roku 2017 studovala na vysoké škole ART & DESIGN INSTITUT v ateliéru grafiky a malby, který ukončila úspěšně státní zkouškou.
Ke skutečnému a jedinečnému projektu, jakým je výstava sama, ji inspiroval Václav Budínský. Výstavu zahájí Luboš Xaver Veselý a hudebně, okamžikem prožitku, uvede Felix Slováček.
Uvědomit si odpovědnost za zvolené je málo zdůrazňovaný fakt naší demokracie, která se víc ztrácí v anonymitě odpovědnosti za činy a rozhodnutí těch, které jsme volili. Výstava sama dává prostor pohlédnout na politiky prizmatem portrétu a v osobním zamyšlení zhodnotit jejich pro a proti zvolení a „ darování“ moci rozhodovat o příštím osudu našeho státu.
Toto rozhodování má vždy dva konce vah, dobro a zlo, které volíme našimi hlasy pro generace další a po určitém čase i osobní otázku, na kterém konci těchto vah jsi stál, stojíš a co si pamatuješ, víš a co jsi zapomněl.
Viděl jsem a přemýšlel jsem…
S těmito otázkami by měli přicházet diváci do prostoru výstavní síně. Ony by měli být pozváním a vlastní odpovědi a rozhodnutím po shlédnutí díla. V parafrázi : „ Viděl jsem, přemýšlel jsem a s vnitřním přesvědčením odcházím“ – stejně jako se odchází z chrámu. Vnitřně přesvědčen a čistý. Naplní-li výstava tento jediný bod, mimo vysoce estetický zážitek, je první a je víc jak úspěšná.
V čase globalizace, která stírá hranice států, ohraničuje jazykové dorozumění, vytváří ohraničené prostory pro kulturu, vzdělání i vědění, je výstava „Koho jste volili?/ Koho budete volit?“ jedinečnou ukázkou uměleckého přístupu k tomuto aktu.
Ale pojďme k druhému ramenu výtvarného kříže Lucie Gelemové.
Malby vždy, od prvních jeskynních obrazů, přes Monu Lízu, impresionismus, vizionáře, kubisty, otevíraly cestu „ za obraz“. Tato hvězdná brána dovolovala divákům v tichu galerií, ateliérů, ilustracemi při čtení, vstoupit za hranici normálního světa. A malíř byl průvodcem. Buď i v podsvětí nebo jako Všudybud, nebo jen podivným nápěvem písně, která zní a vede tě v bezpečí nebezpečnou cestou. S tím, že nad tebou není anděl, který tě chrání, ale ta píseň jsi ty a zpíváš ji pro druhé a uvědomíš si, že jdeš první. Nějak tak je možné popsat malířské obzory a dílo Lucie Gelemové.
Bojím se říct, že jsou prosté a tím samozřejmě hluboké a krásné. Ony připomínají modlitbu, protože ta je koncentrací lidských tužeb, předsevzetí a přání. Je touhou jejich splnění i otázkou, zda se splní. A tak považujme obrazy výše jmenované výstavy jako prostor, který dovoluje každému z nás vhozeným hlasem vstoupit do rodící se mozaiky dnešní i budoucí podoby našeho státu. A poděkujme Lucii Gelemové, že nám dala tuto možnost.
František Mareš
Foto archiv
