Ač se to může zdát k nevíře, není na současném českém literárním trhu příliš novinek od domácích tvůrců. O autorkách ani nehovoře, pomineme-li dvě tři spisovatelky vyloženě červené knihovny, rozebírající ve svých novelkách a románcích milostné troj- až osmi úhelníky a rozvodové potíže s následnými bitvami o děti. Světlou výjimkou je zkušená novinářka a spisovatelka, autorka bezmála dvou desítek knih s širokým námětovým záběrem: Taťana Březinová.
Tvorba této pražské autorky (nar. 1946), se zabývá mezilidskými vztahy a sociálními vazbami, od prací z prostředí dětských domovů až po romány ze světa seniorů. Zvláštní kapitolou její tvorby je literatura faktu, které se Březinová též pilně věnuje. Má za sebou několik publikací turistických průvodců z nejsevernějších Čech, knižní pátrání po stopách tragicky zahynulého letce, který se zúčastnil letu k Severnímu pólu, a v současnosti pracuje na odborně-populárním díle o historii Jednoty bratrské. Při redakčním setkání jsme publicistce a spisovatelce Taťaně Březinové položili několik otázek.
Berete psaní knih jako práci nebo jako koníčka?
Obojí. Práce je to proto, že je to příliš vážné a obtížné. A jako koníčka, že se psaním nelze uživit. Psát mohu jen proto, že jsem v důchodu. Při mé tehdy pětičlenné rodině by to v produktivním věku možné nebylo. Mým pravým koníčkem je od dětství až po současnost zpěv – od Kühnova dětského sboru, kde jsem jako dítě stála po boku nějakého Jirky, upřesňuji Jiřího Bělohlávka, až po Emauzský sbor a orchestr, který se zaměřuje na starou hudbu. Profesionálně tedy nezpívám, začala jsem raději profesionálně psát.
Kdy jste si uvědomila, že chcete psát knihy, které vám budou vycházet?
V 80. letech minulého století jsem působila jako novinářka. Začala jsem psát povídky, později i novely, které mi vycházely v novinových přílohách a časopisech. Připravila jsem je i do knižní podoby, ale rukopisy byly odmítnuty. Ne snad, že by byly nekvalitní, ale tlak na ediční plány tehdejších nakladatelství byl ze strany zavedených autorů silný a začátečníkům se těžko dařilo prorazit. Ze zařazení „ šuplíkové“ autorky jsem se vymanila až po roce 1989. Dva roky jsem se živila psaním příběhů v jistém vydavatelství. Jako „nádeník pera“ jsem musela napsat jednu povídku denně a je jasné, jaká byla asi jejich kvalita. Něco jsem se ale při tom naučila, především základy řemesla. A v roce 2004 jsem se pustila do prvního románu.
Rukopisy mi pak začaly vycházet velmi rychle, třeba i dva za rok. Teď mám na kontě více než patnáct knih v několika nakladatelstvích, od Olympie přes Návrat domů, Eroiku, Rybka Publishers až k Akcentu.
Jak vypadá váš pracovní den?
Píši denně vždy dopoledne, kdy je klid a denní světlo. Dříve to tak nebývalo. Měla jsem ráda noc a ponor do tmavých dlouhých hodin. To jsem ještě čekávala na nějakou zvláštní inspiraci a měla před sebou levné červené víno. Dnes vím, že na inspiraci se moc sázet nedá. Ale protože funguje literární obrazotvornost, a to není rozumová stránka věci, ale jiné mozkové vlnění, rodí se člověku v hlavě mnoho věcí, které doplňují hlavní dějovou linii.
Pokud nepíši, věnuji se vnoučátkům – čtyřem chlapečkům a dvěma holčičkám. Nejstaršímu vnoučeti bude devět, nejmladšímu rok a půl.
Na jakou vaši knihu byste chtěla upozornit…
Narodila jsem se mezi kmochovskou dechovkou, ruskými častuškami a tyrolským jódlováním. No opravdu…Maminka byla Češka z Kolína, tatínek Rakušák ze Sankt Pölten, a já – narozená v Moskvě. Maminčiny rodiče se odstěhovali ve třicátých letech do SSSR, kde děda pracoval, otec byl antifašista a musel z Rakouska uprchnout. Ze Sovětského svazu se pak do Čech naše rodina vrátila po válce, ne však kompletní. Rodiče se rozešli a otec se vrátil do Rakouska. V Rusku zahynul můj strýc, bratr matky. Doma po něm zůstaly fotografie a dokumenty a jako studentka žurnalistiky na Karlově univerzitě jsem v jeho tragickém osudu poznala svůj největší knižní námět.
Etapu života vaší rodiny v SSSR jste tedy zpracovala knižně?
Ano, je to Návrat zmizelého letce aneb Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny, kterou jsem napsala se synem Mikulášem Černým. Jde o rekonstrukci příběhu mého strýčka Jana Březiny. Byl nejmladším účastníkem legendární sovětské Papaninovy výpravy v roce 1937, ale o rok později byl zatčen a v době stalinských čistek obžalován z údajné velezrady a popraven. Kniha obsahuje pátrání rodiny po zmizelém, které trvalo přes půl století, a kdy část příběhu, jako štafetový kolík, přebral ode mne syn, rovněž novinář, který ukončil náš rukopis osobním pátráním v moskevských archivech i návštěvou tragických míst. Nebylo pro mě lehké psát o mé rodině, ale světové události by byly jen prázdnou slupkou, kdyby nerámovaly příběhy skutečných postav.
Sociální tématika se dnes skloňuje ve všech pádech, ale mnoho knih z prostředí dětských domovů nebo lidí žijících na ulici není. Už vaše literární prvotiny, kupříkladu Marika píše Vincimu nebo Tři holčičky na římse, což jsou osudy a příběhy dětí, vyrůstajících mimo rodinu, vyvolaly velký zájem i odborné veřejnosti. Dokonce jste za tyto knížky sklidila pochvalu od samotného profesora Matějíčka…
Profesor Matějíček, velká osobnost hlavně dětské psychologie, pomohl tisícům rodičů a dětí, a svou pochvalou mojí práce pomohl i mně.
Přes novely jste se postupně dostala až k románům. Ani tady nemáte o náměty nouzi, jak vidno. Jednou je kniha příběhem postarších kamarádek, které se odstěhují z Prahy do pohraničí a zažívají kuriózní situace, jindy sledujeme partičku seniorů, kteří si koupí budovu bývalé školky, kde jako děti vyrůstaly a promění ji v penzion pro důchodce. Romány mají spád i gradaci, nenudí a potěší i smyslem pro humor. Kam vlastně chodíte na nápady?
Vidím je kolem sebe. Usilovně o nich nepřemýšlím, zrodí se samy. Spisovatel musí umět naslouchat druhým, pozorně se dívat kolem sebe a neustále objevovat další materiál na stavbu svého rukopisu. A protože není možné se příliš spoléhat na paměť, je nutné si pořád dělat nějaké poznámky a zápisky, dříve či později se vždycky všechno hodí. Samozřejmě že je nejdůležitější příběh, bez nosného nápadu se píše špatně.
Co nám řeknete ke své poslední knize s názvem Pod kobercem?
Vyšla před Vánocemi loňského roku a je tak trochu o penězích. Ovšem jinak, než by se snad mohlo očekávat. Spíš se peníze z nejrůznějších důvodů z bytů ztrácejí, jen v neobyčejných případech se tam nečekaně objevují. A třeba pod kobercem. To se přesně stalo v bytě pětičlenné rodiny, která se dostává do finančních problémů.
Proč se tam ale objevily a jestli přinesly členům rodiny spíš požehnání, nebo je vystavily strachu a pokušení, to nebudu prozrazovat. Snažila jsem se o humorně laděný pohled na naši přítomnost, i když jedna z hlavních postav, figurka sklerotické Aničky, žije vlastním životem dál…Jde o generační román, ale důraz je na důchodcích. Důchodců je hodně a málokdo se jim v literatuře věnuje. Tedy přesněji řečeno, nejen v literatuře…
Může si čtenář myslet, že jste tak trochu sklerotická Anička?
Pokud odejdu ze supermarketu a zjistím až v tramvaji, že si nesu košíček se samolepkou Albert, tak se jistě podobám své Aničce. Jenomže já bych také mohla říct, že se mi v tu dobu v hlavě rojily myšlenky na další knihu, že přemýšlím nad poslední hodinou pana Budovce z Budova, nad tím, kudy utíkal z Moravy Christian David a jak si mohli Moravané rozumět s indiány. A tak si odnáším z krámu umělohmotný košíček.
Budeme tedy věřit, že se to opravdu stalo. Ale naznačujete, že poslední prací se zase vracíte k literatuře faktu…
Vždycky jsem si přála napsat něco z historie, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat. Pak jsem od dvou mých přátel, shodou okolností spisovatelů, slyšela: Když máš tak ráda Ochranov, napiš něco o Moravských bratrech, ti by si to zasloužili…
Když jsme s maminkou v 70. letech jezdily trabantem do bývalé NDR pro levnější cukr a máslo, narazily jsme v Horní Lužici na městečko Herrnhut, česky Ochranov. Moc jsem si ho zamilovala. Založili ho exulanti z Moravy z Novojičínska v roce 1722, potomci rozpuštěné Jednoty bratrské. Sám pojem Moravští bratři je ve světě velmi známý, bohužel ne u nás. Odcházeli do světa a zakládali zahraniční misie na pěti kontinentech. Některé fungují dodnes. Takže bych řekla, že byli docela slavní a šířili slovo Moravan po světě.
Postupným studiem jsem ale dospěla k tomu, že v mém rukopisu nemůže jít jen o Moravské bratry, ale celou Jednotu bratrskou, založenou v Čechách po husitských válkách. Na tu se už zapomíná, paradoxně si lidi vybavují jen Kralickou bibli a Jana Ámose Komenského. Kdo ji založil, kdy, proč, a čeho vlastně dosáhla, ví vlastně jen málokdo. Ani já jsem to nevěděla. Je to neobyčejná kapitola našich dějin, která pronikla i do světa. Ne bohatství, ne války… říkali Čeští bratři. Od Husa přes Chelčického až ke školám, které byly téměř na vysokoškolské úrovni. Ale s bratry to šlo s kopce – zaskočilo je nepovedené stavovské povstání, Bílá hora a rekatolizace, trvající zhruba dvě stě padesát let. Systém dvojí víry a slovo exulant je to, co všechny spojovalo.
Proto jsem o tom začala psát. Je to psaní velmi obtížné kvůli velkému historickému rozsahu, a také proto, že se snažím o populárně historický styl.
Kam exulanti šli a kolik jich bylo?
Desetitisíce rodin odcházely do protestantských zemí, hlavně do Saska, ale mnoho jich bylo i v Polsku. Ze tří milionů obyvatel zůstalo i v souvislosti s třicetiletou válkou jen 800 tisíc. Nechávali zde majetek a báli se, že je u hraničních cest pochytají dragouni. Byli ve velkém nebezpečí. Na novém území osídlovali neobydlené oblasti, odhodlaně se přizpůsobovali novým podmínkám, nepěstovali nedovolená náboženství, jako třeba v případě luteránského Saska kalvinismus, přinesli nová řemesla i technologie, tedy i rozvoj míst, kde žili – a za nový domov děkovali. Muži si vážili žen, některé je doprovázely do misií, nebo se samy stávaly misionářkami.
Dají se exulanti z pobělohorských dob srovnat s dnešním přílivem lidí do Evropy?
V dějinách lidstva něco podobného vždy existovalo. Bohužel agresivní vlny většinou spláchly ty mírné, vstřícné. A aby se to nestalo i současnosti, příliv lidí do Evropy měl být jen za předpokladu, že je čitelný, regulovatelný a kontrolovatelný. Dnes víme, že se to nedodrželo. Nově příchozí by se nad to museli chovat přinejmenším tak, jako tehdy Čeští a Moravští bratři. Laskavý čtenář ať si sám odpoví, jestli se to třeba právě ve zmiňovaném Německu děje.
Taťana Březinová (* 1946), absolventka Fakulty žurmalistiky UK v Praze, redaktorka a publicistka. V současnosti se plně
věnuje literární tvorbě. Je autorkou několika knih literatury faktu, naučné literatury, hlavně však prózy se sociální a rodinnou tématikou. Vydala knihy novel Křižovatky žen, Tři holčičky na římse, Marika píše Vincimu, Děravý štěstí. Z románů připomínámeTakoví jsme blázni, Tanec na paletě, Sanatorium raněných duší aneb Bylo-li by libido, Velká cesta seniorů, Příběhy domu, Pod kobercem. Svou povídkou přispěla do antologie českých spisovatelek s názvem Nevěry. Z oblasti literatury faktu napsala se svým synem Mikulášem Černým knihu Návrat zmizelého letce aneb Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny. V současnosti autorka pracuje na rukopisu s historickým námětem.
-icer-
Foto: Miroslav Feszanicz
Popisky ke snímkům:
Taťana Březinová s reportérem Stanislavem Motlem zpracovali životní příběh polárního letce i do podoby televizního dokumentu
