Úvod Knihy U psacího stolu se spisovatelkou Taťanou Březinovou
Knihy

U psacího stolu se spisovatelkou Taťanou Březinovou

34
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

DSC_2186Ač se to může zdát k nevíře, není na současném českém literárním trhu příliš novinek od domácích tvůrců. O autorkách ani nehovoře, pomineme-li dvě tři spisovatelky vyloženě červené knihovny, rozebírající ve svých novelkách a románcích milostné troj- až osmi úhelníky a rozvodové potíže s následnými bitvami o děti. Světlou výjimkou je zkušená novinářka a spisovatelka, autorka bezmála dvou desítek knih s širokým námětovým záběrem: Taťana Březinová.
Tvorba této pražské autorky (nar. 1946), se zabývá mezilidskými vztahy a sociálními vazbami, od prací z prostředí dětských domovů až po romány ze světa seniorů.  Zvláštní kapitolou její tvorby je literatura faktu, které se Březinová též pilně věnuje. Má za sebou několik publikací turistických průvodců z nejsevernějších Čech, knižní pátrání po stopách tragicky zahynulého letce, který se zúčastnil letu k Severnímu pólu, a v současnosti pracuje na odborně-populárním díle o historii Jednoty bratrské. Při redakčním setkání jsme publicistce a spisovatelce Taťaně Březinové položili několik otázek.

Berete psaní knih jako práci nebo jako koníčka?
Obojí. Práce je to proto, že je to příliš vážné a obtížné. A jako koníčka, že se psaním nelze uživit. Psát mohu jen proto, že jsem v důchodu. Při mé tehdy pětičlenné rodině by to v produktivním věku možné nebylo.  Mým pravým koníčkem je od dětství až po současnost zpěv – od Kühnova dětského sboru, kde jsem jako dítě stála po boku nějakého Jirky, upřesňuji Jiřího Bělohlávka, až po Emauzský sbor a orchestr, který se zaměřuje na starou hudbu. Profesionálně tedy nezpívám, začala jsem raději profesionálně psát.

Kdy jste si uvědomila, že chcete psát knihy, které vám budou vycházet?
V 80. letech minulého století jsem působila jako novinářka. Začala jsem psát povídky, později i novely, které mi vycházely v novinových přílohách a časopisech. Připravila jsem je i do knižní podoby, ale rukopisy byly odmítnuty.  Ne snad, že by byly nekvalitní, ale tlak na ediční plány tehdejších nakladatelství byl ze strany zavedených autorů silný a začátečníkům se těžko dařilo prorazit. Ze zařazení „ šuplíkové“ autorky jsem se vymanila až po roce 1989. Dva roky jsem se živila psaním příběhů v jistém vydavatelství. Jako „nádeník pera“ jsem musela napsat jednu povídku denně a je jasné, jaká byla asi jejich kvalita. Něco jsem se ale při tom naučila, především základy řemesla. A v roce 2004 jsem se pustila do prvního románu.
Rukopisy mi pak začaly vycházet velmi rychle, třeba i dva za rok. Teď mám na kontě více než patnáct knih v několika nakladatelstvích, od Olympie přes Návrat domů, Eroiku, Rybka Publishers  až k Akcentu.

Jak vypadá váš pracovní den?
Píši denně vždy dopoledne, kdy je klid a denní světlo. Dříve to tak nebývalo. Měla jsem ráda noc a ponor do tmavých dlouhých hodin. To jsem ještě čekávala na nějakou zvláštní inspiraci a měla před sebou levné červené víno. Dnes vím, že na inspiraci se moc sázet nedá. Ale protože funguje literární obrazotvornost, a to není rozumová stránka věci, ale jiné mozkové vlnění, rodí se člověku v hlavě mnoho věcí, které doplňují hlavní dějovou linii.
Pokud nepíši, věnuji se vnoučátkům – čtyřem chlapečkům a dvěma holčičkám. Nejstaršímu vnoučeti bude devět, nejmladšímu rok a půl.

DSC_5983
Taťana Březinová s reportérem Stanislavem Motlem zpracovali životní příběh polárního letce i do podoby televizního dokumentu.

Na jakou vaši knihu byste chtěla upozornit…
Narodila jsem se mezi kmochovskou dechovkou, ruskými častuškami a tyrolským jódlováním. No opravdu…Maminka byla Češka z Kolína, tatínek Rakušák ze Sankt Pölten,  a já – narozená v Moskvě. Maminčiny rodiče se odstěhovali ve třicátých letech do SSSR, kde děda pracoval, otec byl antifašista a musel z Rakouska uprchnout. Ze Sovětského svazu se pak do Čech naše rodina vrátila po válce, ne však kompletní. Rodiče se rozešli a otec se vrátil do Rakouska. V Rusku zahynul můj strýc, bratr matky. Doma po něm zůstaly fotografie a dokumenty a jako studentka žurnalistiky na Karlově univerzitě jsem v jeho tragickém osudu poznala svůj největší knižní námět.

Etapu života vaší rodiny v SSSR jste tedy zpracovala knižně?
Ano, je to  Návrat zmizelého letce aneb Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny, kterou jsem napsala se synem Mikulášem Černým. Jde o rekonstrukci příběhu mého strýčka Jana Březiny. Byl nejmladším účastníkem legendární sovětské Papaninovy výpravy v roce 1937, ale o rok později byl zatčen a v době stalinských čistek obžalován z údajné velezrady a popraven. Kniha obsahuje pátrání rodiny po zmizelém, které trvalo přes půl století, a kdy část příběhu, jako štafetový kolík, přebral ode mne syn, rovněž novinář, který ukončil náš rukopis osobním pátráním v moskevských archivech i návštěvou tragických míst. Nebylo pro mě lehké psát o mé rodině, ale světové události by byly jen prázdnou slupkou, kdyby nerámovaly příběhy skutečných postav.

Sociální tématika se dnes skloňuje ve všech pádech, ale mnoho knih z prostředí dětských domovů nebo lidí žijících na ulici není.  Už vaše literární prvotiny, kupříkladu Marika píše Vincimu nebo Tři holčičky na římse, což jsou osudy a příběhy dětí, vyrůstajících mimo rodinu, vyvolaly velký zájem i odborné veřejnosti. Dokonce jste za tyto knížky sklidila pochvalu od samotného profesora Matějíčka…
Profesor Matějíček, velká osobnost hlavně dětské psychologie, pomohl tisícům rodičů a dětí, a svou pochvalou mojí práce pomohl i mně.

Přes novely jste se postupně dostala až k románům.  Ani tady nemáte o náměty nouzi, jak vidno. Jednou je kniha příběhem postarších kamarádek, které se odstěhují z Prahy do pohraničí a zažívají kuriózní situace, jindy sledujeme partičku seniorů, kteří si koupí budovu bývalé školky, kde jako děti vyrůstaly a promění ji v penzion pro důchodce. Romány mají spád i gradaci, nenudí a potěší i smyslem pro humor. Kam vlastně chodíte na nápady?
Vidím je kolem sebe. Usilovně o nich nepřemýšlím, zrodí se samy. Spisovatel musí umět naslouchat druhým, pozorně se dívat kolem sebe a neustále objevovat další materiál na stavbu svého rukopisu. A protože není možné se příliš spoléhat na paměť, je nutné si pořád dělat nějaké poznámky a zápisky, dříve či později se vždycky všechno hodí. Samozřejmě že je nejdůležitější příběh, bez nosného nápadu se píše špatně.

podkobercemCo nám řeknete ke své poslední knize s názvem Pod kobercem?
Vyšla před Vánocemi loňského roku a je tak trochu o penězích. Ovšem jinak, než by se snad mohlo očekávat. Spíš se peníze z nejrůznějších důvodů z bytů ztrácejí, jen v neobyčejných případech se tam nečekaně objevují. A třeba pod kobercem. To se přesně stalo v bytě pětičlenné rodiny, která se dostává do finančních problémů.
Proč se tam ale objevily a jestli přinesly členům rodiny spíš požehnání, nebo je vystavily strachu a pokušení, to nebudu prozrazovat. Snažila jsem se o humorně laděný pohled na naši přítomnost, i když jedna z hlavních postav, figurka sklerotické Aničky, žije vlastním životem dál…Jde o generační román, ale důraz je na důchodcích. Důchodců je hodně a málokdo se jim v literatuře věnuje. Tedy přesněji řečeno, nejen v literatuře…

Může si čtenář myslet, že jste tak trochu sklerotická Anička?
Pokud odejdu ze supermarketu a zjistím až v tramvaji, že si nesu košíček se samolepkou Albert, tak se jistě podobám své Aničce. Jenomže já bych také mohla říct, že se mi v tu dobu v hlavě rojily myšlenky na další knihu, že přemýšlím nad poslední hodinou pana Budovce z Budova, nad tím, kudy utíkal z Moravy Christian David a jak si mohli Moravané rozumět s indiány. A tak si odnáším z krámu umělohmotný košíček.

Budeme tedy věřit, že se to opravdu stalo. Ale naznačujete, že poslední prací se zase vracíte k literatuře faktu…
Vždycky jsem si přála napsat něco z historie, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat. Pak jsem od dvou mých přátel, shodou okolností spisovatelů, slyšela: Když máš tak ráda Ochranov, napiš něco o Moravských bratrech, ti by si to zasloužili…
Když jsme s maminkou v 70. letech jezdily trabantem do bývalé NDR pro levnější cukr a máslo, narazily jsme v Horní Lužici na městečko Herrnhut, česky Ochranov. Moc jsem si ho zamilovala. Založili ho exulanti z Moravy z Novojičínska v roce 1722, potomci rozpuštěné Jednoty bratrské. Sám pojem Moravští bratři je ve světě velmi známý, bohužel ne u nás. Odcházeli do světa a zakládali zahraniční misie na pěti kontinentech. Některé fungují dodnes. Takže bych řekla, že byli docela slavní a šířili slovo Moravan po světě.
Postupným studiem jsem ale dospěla k tomu, že v mém rukopisu nemůže jít jen o Moravské bratry, ale celou Jednotu bratrskou, založenou v Čechách po husitských válkách. Na tu se už zapomíná, paradoxně si lidi vybavují jen Kralickou bibli a Jana Ámose Komenského. Kdo ji založil, kdy, proč, a čeho vlastně dosáhla, ví vlastně jen málokdo. Ani já jsem to nevěděla. Je to neobyčejná kapitola našich dějin, která pronikla i do světa. Ne bohatství, ne války… říkali Čeští bratři. Od Husa přes Chelčického až ke školám, které byly téměř na vysokoškolské úrovni. Ale s bratry to šlo s kopce – zaskočilo je nepovedené stavovské povstání, Bílá hora a rekatolizace, trvající zhruba dvě stě padesát let. Systém dvojí víry a slovo exulant je to, co všechny spojovalo.
Proto jsem o tom začala psát. Je to psaní velmi obtížné kvůli velkému historickému rozsahu, a také proto, že se snažím o populárně historický styl.

Kam exulanti šli a kolik jich bylo?
Desetitisíce rodin odcházely do protestantských zemí, hlavně do Saska, ale mnoho jich bylo i v Polsku. Ze tří milionů obyvatel zůstalo i v souvislosti s třicetiletou válkou jen 800 tisíc. Nechávali zde majetek a báli se, že je u hraničních cest pochytají dragouni. Byli ve velkém nebezpečí. Na novém území osídlovali neobydlené oblasti, odhodlaně se přizpůsobovali novým podmínkám, nepěstovali nedovolená náboženství, jako třeba v případě luteránského Saska kalvinismus, přinesli nová řemesla i technologie, tedy i rozvoj míst, kde žili – a za nový domov děkovali. Muži si vážili žen, některé  je doprovázely do misií, nebo se samy stávaly misionářkami.

Dají se exulanti z pobělohorských dob srovnat s dnešním přílivem lidí do Evropy?
V dějinách lidstva něco podobného vždy existovalo. Bohužel agresivní vlny většinou spláchly ty mírné, vstřícné. A aby se to nestalo i současnosti, příliv lidí do Evropy měl být jen za předpokladu, že je čitelný, regulovatelný a kontrolovatelný. Dnes víme, že se to nedodrželo. Nově příchozí by se nad to museli chovat přinejmenším tak, jako tehdy Čeští a Moravští bratři. Laskavý čtenář ať si sám odpoví, jestli se to třeba právě ve zmiňovaném  Německu děje.

Taťana Březinová (* 1946), absolventka Fakulty žurmalistiky UK v Praze, redaktorka a publicistka. V současnosti se plněpribehydomu věnuje literární tvorbě. Je autorkou několika knih literatury faktu, naučné literatury, hlavně však prózy se sociální a rodinnou tématikou. Vydala knihy novel Křižovatky žen, Tři holčičky na římse, Marika píše Vincimu, Děravý štěstí. Z románů připomínámeTakoví jsme blázni, Tanec na paletě, Sanatorium raněných duší aneb Bylo-li by libido, Velká cesta seniorů, Příběhy domu, Pod kobercem. Svou povídkou přispěla do antologie českých spisovatelek s názvem Nevěry. Z oblasti literatury faktu napsala se svým synem Mikulášem Černým knihu Návrat zmizelého letce aneb Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny. V současnosti autorka pracuje na rukopisu s historickým námětem.

-icer-
Foto: Miroslav Feszanicz

Popisky ke snímkům:

Taťana Březinová s reportérem Stanislavem Motlem zpracovali životní příběh polárního letce i do podoby televizního dokumentu

Populární články

Související články

KnihySport

Černí andělé jsou holky!

Legendární dámský házenkářský klub Baník Most oslavil před krátkým časem 70 let...

Knihy

Zcela výjimečná literatura

Na knihkupeckých pultech se v pyramidách překladového balastu jako příslovečný diamant v hoře hlušiny...

KnihyUmění

Za psacím stolem s Karlem Sýsem

Jmenovaný umělec, se kterým jsme před krátkým časem hovořili, patří mezi nejlepší...

Knihy

Do jaké míry známe slovenskou historii?

Toť kardinální otázka, tykající se především našich spoluobčanů. Od listopadu devětaosmdesát minulého...