Úvod Knihy Za psacím stolem s Karlem Sýsem
KnihyUmění

Za psacím stolem s Karlem Sýsem

20

Jmenovaný umělec, se kterým jsme před krátkým časem hovořili, patří mezi nejlepší (a nejpracovitější) současné české básníky. Spisovatel, novinář a překladatel Karel Sýs je však nejen mimořádně plodným autorem stovky publikací, od sbírek poezie až po literaturu faktu, ale i zakladatelem a dlouhodobým předsedou prestižní organizace Unie českých spisovatelů, nástupkyně po listopadu devětaosmdesátého roku minulého století rozpuštěného Svazu českých spisovatelů.

Jakou jste tenkrát zastával funkci?

Byl jsem členem výboru a nakonec i předsednictva Svazu českých spisovatelů, do kterého jsem vstoupil v roce 1975. Nebyla to však pouze profesní organizace, starající se o své členy, nýbrž i politikum na vysoké úrovni, neboť spisovatelé tehdy byli hybnou silou společnosti a řada z nich zastávala i vysoké stranické funkce.
Zhruba od roku 1987 tam již probíhal zápas, často velice ostrý, zastánců předpotopních metod a pořádků se spisovateli (ne vždy to byli jen tzv. mladí), kteří chtěli definitivně zlikvidovat dávno překonanou uzavřenost svazu a otevřít ho tvůrcům stojícím mimo ať už dobrovolně, nebo nuceně. Nezapomínejme, že mluvím o letech, kdy byla za dveřmi generální zkouška reparátu převratu z osmašedesátého roku, někým nazývaného kontrarevolucí a někým naopak poetičtěji Pražským jarem.
Jakožto tehdejší šéfredaktor spisovatelského týdeníku Kmen jsem si užil svoje, ale kupodivu nejen ze strany staročechů, ale – a vlastně zejména – ze strany spisovatelů, stojících názorově a politicky mimo. Nepochopil jsem totiž, že ti již počítají s jinými posty a normalizace poměrů je jim málo. Ono slovo normalizace samozřejmě nemá žádnou souvislost s tzv. husákovskou normalizací!

Co bylo náplní vaší činnosti v rámci svazové funkce?

Činností spisovatele, natož básníka má být jenom psaní. Nicméně každá doba přinutí tvůrce, od největších až po ty špatné, aby se nějak vyslovili, aby se postavili na nějakou stranu, pokud nechtějí stát v koutě na hanbě. Já jsem mimo jiné působil v sekci pro mladé talentované autory, se kterými se v blízkém budoucnu počítalo coby novými členy svazu. Připravovali jsme pro ně semináře i tvůrčí pobyty a družební cesty.

Jaké země a jejich spisovatelské svazy jste coby člen výboru tenkrát navštívil?

Budete se asi divit, ale těch družebních cest či výměn nebylo tolik, jak by se snad mohlo zdát. Pokud se uskutečnily, tak nejvíce do tehdejší NDR a SSSR.
Dá se tedy říci, že styky se zahraničními spisovatelskými svazy byly na sklonku socialismu omezené, a to nejen z finančních důvodů, nýbrž i „díky“ neustále se zrychlujícímu vývoji situace na českých kulturních luzích. A tak jsme přirozeně měli nejužší styky se Slováky, aspoň podle mých zkušeností.
Zato kupodivu se sovětskými spisovateli to příliš neklapalo. Mohl bych vylíčit, jak se mnozí, zejména ti s diplomatickým posláním, snažili vnutit nám iluzi samospasitelného převratu. A při nečetných návštěvách SSSR (já tam byl jakožto člen delegace spisovatelů jen jednou, coby tzv. omládek) nám tamní bývalí revolucionáři dávali po nástupu Gorbačovovy „perestrojky“ jasně najevo, že revoluce skončila a jestli včas nezavrtíme korouhvičkou, ocitneme se na smetišti dějin. Ona smetiště odjakživa bývají strašákem na ty, kdo odmítnou přeběhnout na momentálně vítězící stranu. Tací strašitelé a převratitelé se našli i na našem ministerstvu kultury a v jiných, raději nejmenovaných institucích a vyslanectvích. Ačkoli proč neříci, že i já jsem byl na sovětském vyslanectví jakýmsi tajemným tajemníkem usazen do rohu jinak velikánské místnosti, kde zřejmě hnízdil mikrofon, a sugestivně dotazován, kdy už „do toho“ praštíme.
Byl jsem a stále jsem přesvědčen, že do literatury se nepráská, že poezie nesnáší práskače a že se šíbrům pomstí impotencí či ještě něčím horším.

Jednou z velkých kumštýřských lásek Karla Sýse je i výtvarné umění. Napsal několik knih o svých návštěvách v ateliérech našich předních malířů. Též vydal několik sbírek poezie na kresby a obrazy svých přátel, kupříkladu malířů Kamila Lhotáka či Vojtěcha Kolaříka

Jeden, dva případy za všechny…

Uvedu anabázi Jaromíra Pelce, šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta. Tamní svazáci, včetně tehdy ještě soudružky ředitelky, se již cítili za vodou a šlapali mu na paty, když chtěl (a v několika případech se mu to podařilo) nakladatelství otevřít i tzv. disidentům. To však disidenti ani strůjci převratu nepotřebovali, to by přece znamenalo, že v socialismu je otevřenost možná!
Podobná trápení zažil i předseda Svazu Michal Černík, a to z obou stran. Jedněm to bylo moc, druhým málo.
Převratníci nutně potřebovali, aby se ještě chvíli udrželi u moci staří vypelichaní a samozřejmě i mladí opeření dogmatici (a byli tací!), a naše snahy, kdyby se byly bývaly uskutečnily, by jim do plánu hodily vidle!

Jaké měl bývalý Svaz českých spisovatelů kontakty na autory z asijských zemí?

Tak daleko jsme se tenkrát bohužel nedostali. Paradoxně se dveře na východ otevřely teprve po převratu 1989. Navštívil jsem Kubu a přeložil například básně Antonia Guerrera. Kuba ovšem leží na zeměpisném západě. A tak po mých překladech Apollinaira, Éluarda, Préverta přišly na řadu verše srbských básníků, například Djoko Stojičiče a Srba Ignjatoviče. To je však pořád ještě Evropa, ale ptáte se na dálnější východ. Poštěstilo se mi dostat se i tam, a sice do Vietnamu.

Četl jste v té době překlady vietnamských autorů?

Nejen četl, ale spolupůsobil při překládání. Začalo to dokončením Nohova neúplného překladu Ho Či Minova Deníku z vězení. To už jsem se mohl opřít o pomoc vietnamského bohemisty Duong Tat Tu. A pak přišel další bohemista a básník Do Ngoc Viet Dung, řečený Do.honza. Společně jsme přeložili a díky vietnamskému nakladatelství vydali mimo jiné dvousvazkový Výbor z vietnamské, české a slovenské poezie. Říkám „mimo jiné“, protože naše spolupráce nadále pokračuje.
V roce 2019 jsme předávali Cenu Unie českých spisovatelů kolektivu jazykovědců za vydání Velkého učebnicového česko-vietnamského slovníku a v roce 2022 kolektivu překladatelů za převody české a slovenské poezie do vietnamštiny.
Moc rád vzpomínám na možnost zúčastnit se Festivalu poezie v Hanoji v březnu roku 2015, kde jsem se osobně setkal s celou řadou vietnamských básníků a spisovatelů.

Karel Sýs (zprava) na momentce při předávání cen Unie českých spisovatelů

A co vám říká čínská poezie a próza?

Řadu čínských autorů znám především z magazínu Světová literatura, který léta v ČSSR vycházel a který jsem pilně sledoval. Některé i z mála překladů, které u nás vyšly v šedesátých letech. Vždy mne zaujaly nejenom poetičností, ale i transformací prastarých mudrosloví a životních zkušeností tisíců generací čínského lidu.
Klasikou pro mne dodnes zůstávají překlady Bohumila Mathesia Zpěvy staré Číny nebo díla Ferdinanda Stočese. Tento milovník čínské poezie vybral a přeložil z 50 000 staročínských básní ty nejlepší pod názvem Písně a verše staré Číny. Kniha se dočkala několika reedic. Byla i oceněna prestižní cenou Magnesia Litera a těší se dosud velké oblibě českých milovníků čínské poezie. Nedávno jsem s velkým potěšením četl Měsíc nad průsmykem, překlad z tvorby Li Po, básníka osmého století.
O současné poezii i próze toho ale „díky“ překladové absenci mnoho nevím, což mne mrzí a trápí.

Plánuje vedení Unie českých spisovatelů navázat na staré vztahy z časů před politickým převratem koncem minulého století, třeba přímo s nějakou organizací čínských spisovatelů či nějakým předním čínským vydavatelstvím?

Samozřejmě bychom tak rádi učinili. S Vietnamem se navázání styků již zdařilo, co se týče čínské literatury, tam je zatím příliš mnoho bílých míst. Je to samozřejmě velká škoda a rádi bychom udělali vše, aby se situace napravila. Rozhodně jsme připraveni nabídnutou ruku případných čínských autorů či nakladatelství s přáním spolupráce stisknout.

Archivní snímek ze slavnostního okamžiku, kdy Karel Sýs přebíral z ruky prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy

Curriculum vitae

Karel Sýs se narodil 26. července 1946 v Rychnově nad Kněžnou. Básník, publicista, překladatel a spisovatel s širokým tvůrčím záběrem od poezie přes prózu až po literaturu faktu. Přestože v jeho tvorbě dominují verše, věnuje se též české historii, studiu lidové slovesnosti a satiře politického vývoje po rozpadu ČSSR.
Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze roku 1969. Do žurnalistiky vstoupil začátkem sedmdesátých let. Mimo jiné pracoval v redakcích týdeníku Tvorba, Kmen či Domácí lékař. Od roku 2014 je šéfredaktorem týdeníku Unie českých spisovatelů LUK (Literatura-Umění-Kultura).
V roce 1989 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a v roce 2018 Karla Sýse vyznamenal prezident republiky Miloš Zeman medailí Za zásluhy I. stupně. Předsedou Unie českých spisovatelů je od jejího založení.
Překlady jeho básní vyšly ve Velké Británii a v Itálii. Dále pak v antologiích české literatury v SSSR, Francii, Maďarsku, Rakousku, Německu, Polsku a dalších.

Infobox

Profesní organizace Unie českých spisovatelů byla založena v roce 2000, sdružuje tři stovky členů a vede ji jedenáctičlenný výbor. Unie pořádá nejen literární soutěže, ale i každoročně uděluje ceny za nejlepší díla poezie i prózy, ale také za politickou odvahu, které je v Čechách čím dál víc zapotřebí.

Za rozhovor děkuje Ivan Černý

Foto Jiří Vlastník

Populární články

Související články

UměníVýstavy

Od října do října

O stejnojmenné výstavní šňůře přední české výtvarnice Bohunky Waageové jsme se společně...

Knihy

Do jaké míry známe slovenskou historii?

Toť kardinální otázka, tykající se především našich spoluobčanů. Od listopadu devětaosmdesát minulého...

Knihy

Pouze pro silné nervy!

Jsou či nejsou? Toť otázka. Lidé mají pověrčivost v krvi. Od náboženských blouznivců...

Umění

Alfons Mucha – nehynoucí inspirace

Slavný český malíř, grafik a designér období secese (nar. 1860, zem. 1939)...