Národní den vzpomínky na oběti všech válek mají v Austrálii a na Novém Zélandu 25. dubna. Od roku 1915 se jím stal den výročí bitvy u italského města Gallipoli, kdy se poprvé vojenské jednotky z Austrálie a Nového Zélandu (ANZAC) zapojily do bojů první světové války. Ty přinesly jejich první padlé.
Obě země mají letos za sebou zcela výjimečné a neveřejné oslavy tohoto národního svátku. Dne, který lze u nás přirovnat ke Dni osvobození 8. května, před několika desetiletími u nás slavenému ještě 9. května. Případně k listopadovému Dni veteránů, který se slaví hlavně v Británii, Francii a dalších státech, jež měli své padlé v první světové válce. Ten je vzpomínán i u nás. Vzhledem k opatřením proti koronaviru, podobným od začátku dubna v Austrálii a na Novém Zélandu těm v České republice, proběhl letos Den vzpomínky ANZAC v tichosti. Jak mi napsal z Nového Zélandu Glenn Clark:
“Obvykle bývají tento den velké oslavy za úsvitu, ale ty musely být zrušeny poprvé za celých vice než 100 let oslav. Místo toho lidé stáli za úsvitu u svých domů, připomínali si své drahé a vzpomínkový obřad byl vysílán v rádiu. My jsme vzpomínku měli u moře, které je před naším domem a kousek od nás stála žena, jejíž otec byl také válečným zajatcem v druhé světové válce. Moje neteř nám všem zaslala krásný obrázek mého otce.”
Glennův otec, George William Clark, bojoval v bojích v severní Africe po boku britských vojáků. Přežil válečné zranění a několikaleté zajetí v Novém Bohumíně u Karviné. Přežil i dlouhý pochod smrti přes celou Českou republiku do německého Bavorska. Glenn se vydal na kole po jeho stopách v roce 2017, kdy jsme se seznámili. Napsal mi dále o letošním dnu ANZAC:
“V naší zemi je vzpomínka a úcta k našim vojákům, kteří bojovali v mnoha válkách v posledních 100 letech velmi silná. Vděčíme jim za to, že si můžeme díky nim dnes užívat svobody. Slova “Lest We Forget” (česky ´Ať nikdy nezapomeneme´) jsou pro nás velmi drahá a jsou z básně pro padlé vojáky, která vždy zazní během vzpomínky na ně.
Nikdy nezestárnou jako my, kteří jsme po nich zůstali.
Věk je neunaví, ani roky je neodsoudí.
Myslíme na ně při západu slunce i ranním úsvitu.
Ať nikdy nezapomeneme.“
Vzpomněl také na poslední veterány války: “Dnes si s koronavirem uvědomujeme, že několik málo zbývajících veteránů druhé světové války patří mezi ty nejohroženější. Všichni je musíme u nás bránit jako oni bránili nás před 75 lety.”
Všichni mlžeme dojít letos na Den osvobození v tichosti k početným památníkům padlým vojákům, obětem a trpícím druhé světové války. Máme je narozdíl od Austrálie a Nového Zélandu u nás. Připomínají i ty z jiných zemí, kteří za nás bojovali a mnozí padli. Také vězně a trpící na pochodech smrti, partyzány, odbojáře a civilisty masakrované v posledních dnech války. Bylo by to přirozené a rozhodně lepší než přehlížení a neúcta k osvoboditelům a těm, kdo umožnili náš dnešní život v míru. A
zapomínání, kdo se nás snažil zotročit a zničit.
Text a foto: Milena Městecká
