V dubnu roku 2019 se v Galerii Dům Černohorských na pražském Újezdě konala výstava Pocta recyklovanému papíru z díla malíře Vojtěcha Kolaříka. Milovníky výtvarného umění, sběratele i kunsthistoriky pořadatelé lákali na skutečnost, že se jedná o mimořádnou událost, kdy bude prezentována kolekce zcela unikátních obrazů, které ještě dosud nebyly nikde vystaveny. Namalovány totiž byly na ořezaných a očištěných obalových kartónech, jak naznačoval samotný název vzpomínané výstavy.
Výtvarníci malují na ledacos. Od klasického plátna přes nejrůznější dřevěné či umělohmotné desky až po zdi paneláků. S nápadem využít starých krabic coby podklad pro svou tvorbu je však bezesporu Vojtěch Kolařík mezi prvními, ne-li vůbec první.
Bohužel zmíněná galerie projektu věnovala velmi málo času – od 2.4 do 18.4. A to i přes to, že byla připravena při příležitosti oslav malířových osmdesátých narozenin. A tak nás napadlo:
Jakpak žije a tvoří dnes Vojtěch Kolařík, majitel výrazného a nezaměnitelného tvůrčího rukopisu, po čtyřech letech od onoho z kraje zmíněného roku, s blížící se pětaosmdesátkou takříkajíc na krku?
Curriculum vitae
Vojtěch Kolařík (nar. 29. 6. 1938) je již náš malířský doyen, neboť svou kumštýřskou dráhu začal po gymnáziu v Třebíči na pražské Akademii múzických umění, kde složil přijímací zkoušky v roce 1956. Ještě před tím mu ale učarovala tužka a byla to láska na celý život. Na AMU studoval až do roku 1961 scénografii v ateliérech profesorů Tröstera a Smutného. O dva roky později byl Kolařík přijat jako výtvarník v Československé televizi Praha, kde působil přes tři desítky let jako architekt.
Jak se dočteme o jeho osobě v dostupných materiálech, pro televizi připravoval doma i v zahraničí jak scénické, tak i kostýmní návrhy. Kromě této hlavní činnosti připravil mnoho samotných výstav vlastní grafické tvorby či volné malby. Jeho dílo, malované charakteristickým rukopisem ať již na plátně, listech nebo deskách, je zastoupeno ve sbírkách nejen soukromých sběratelů, ale i v muzeích a galeriích doma i v zahraničí.
Jak říká znalec Kolaříkovi tvorby, kunsthistorik doktor František Malina, pravým námětem jeho obrazů je krajina lidské komedie, v níž se vše prolíná. Jeho malířský rukopis svou zjednodušenou, leč robustní intenzivně vedenou linií, výtvarnou zkratkou, odkazuje na skutečnost, že život je plný kulis a masek. Jednoduše řečeno: Obrazy Vojtěch Kolaříka jsou o něčem. Nestačí se na ně však jen dívat, je třeba při tom i přemýšlet.
Duch místa
Celý rodinný dům našeho hostitele je jednou velkou galerií. Pokoje i chodby, včetně schodiště vedoucího do Vojtova ateliéru, jsou zaplněny především jeho obrazy, kresbami i jedinečnými střeleckými terči, se kterými udělal svého času takříkajíc díru do světa a byl o ně velký zájem kupříkladu v Německu či Rakousku. Byli-li jsme však unešení tím, co jsme kolem sebe viděli, pak Kolaříkův ateliér s pracovnou nás doslova oslnil svým genius loci. To místo člověka ohromí svou specifickou atmosférou. Desítkám a desítkám kreseb a obrazů, zavěšených po zdech a uložených na zemi i v regálech, kraluje velká Picassova kresba dívčího aktu s hadem, metafora prvního hříchu a vyhnání z ráje. Vojta Kolařík si ctí Pabla Picassa pro jeho umění vyjádřit se jednou čarou. A v tom za svým velkým vzorem Kolařík nijak nepokulhává.
Vojtův ateliér…
… je na pražských Královských Vinohradech, nedaleko vily bratří Čapků. Tak jako ona svého času, je i Kolaříkův bohémský příbytek otevřen přátelům, kterým kultura není cizí. Kliku si zde podávají básníci i spisovatelé, výtvarníci i muzikanti, režiséři i herci. Za všechny alespoň jmenujme filmového mága Františka Vláčila, kunsthistorika Františka Malinu, kameramana Jaromíra Šofra či skladatele Otmara Máchu. Vojtíšek, jak mu říkají přátelé, je totiž velmi družný malíř, na rozdíl od mnohých jiných mistrů palety a štětců. Není žádný introvert tvořící v mukách a o samotě. Naopak, pro svou tvorbu potřebuje lidi kolem sebe. To je zcela jistě určité dědictví čtvrt století práce pro televizní produkci.
Basa opřená v koutě ateliéru svědčí o tom, že rád a dobře hraje jazz. Občas to zde ještě dnes s kamarády rozjede ve velkém stylu. Tleskal mu při tom nejenom spisovatel Arnošt Lustig, který byl svého času šéfredaktor časopisu Playboy, jehož několik čísel též Vojtěch Kolařík ilustroval, ale i režisér Svěrák. Nechyběl při tom ani básník a spisovatel Karel Sýs, s ním má Kolařík společnou lásku a tím je Kamil Lhoták, jemuž ti dva dokonce rukou společnou vzdali hold v umělecké publikaci Automobily Vojtěcha Kolaříka a Karla Sýse.
Vojtěch Kolařík mj. ilustroval i několik knižních sbírek Sýsovy poezie. Velkolepé bylo jejich společné dílo – deset uměleckých sešitů výběru z Kolaříkovy malířské tvorby, proložené či komentované Sýsovou trefnou poezií na dané téma. Soubor bibliofilií vyšel ve skvělé grafické úpravě Jana Webera. Sešity spatřily světlo světa v rozpětí let 2019 až 2022 a postupně se věnovaly všem tvůrčím etapám Vojtěcha Kolaříka. Konvolut se záhy stal sběratelskou záležitostí milovníků výtvarného umění.
Pod pokličku Kolaříkovy tvorby
Vojtěch je živý jako rtuť. Sporý chlapík s perfektním držením těla, jiskřícíma modrýma očima a pořád připravený zasmát se. Člověk by mu nehádal víc než šedesát. Zkrátka, mistr je v té nejlepší formě. Chodící kronika bohémských časů, kdy si čas od času na některé z kolegů nebo přátel zavzpomíná ve svých fejetonech, které mu občas vycházejí i tiskem.
Zatím si tedy ale bedlivě prohlížíme obrazy a grafiku, která zdobí stěny jeho ateliéru. Kolaříkův malířský rukopis je založen na kresbě a na barevném ztvárnění. Slovy kunsthistorika: Záměrně ruší prostor a hloubku obrazu. Vyhýbá se iluzionistické modelaci a perspektivě. Počítá s výtvarným účinkem jen tu a tam pomalované plochy, která umocňuje působivost pevně tažené linie obrazu.
Pro Vojtěcha Kolaříka typická linie vtiskuje obrazu dynamičnost a impresivnost. Omezený rejstřík akrylových barev mu pak dodává zvláštní atmosféru a napětí. Zajímá nás též, proč především maluje na recyklovaný papír. Navštívený kumštýř neváhá s odpovědí:
„No, aby to jednou dobře hořelo, až přijde ten správný čas…“
Bezesporu Vojta Kolařík naráží na známou epizodu ze života jeho oblíbeného Pabla Picassa, který kdysi pod tlakem situace a v náhlém hnutí mysli spálil část své tvorby.
Žena, věčný námět
Na toto téma by se dalo s malířem Kolaříkem hodiny vyprávět. V jeho „krajně lidské komedie“ hraje velkou roli. Ne-li tu nejdůležitější. Jak říká při hodnocení Kolaříkova díla již zmiňovaný kunsthistorik František Malina, v jeho výtvarné zkratce bylo poměrně dlouho poměrně dlouhé období, kdy převládala právě krajina, abstraktní, imaginární, až se situace obrátila – dnešní Vojtěch Kolařík je především malíř figurální. Krajina však zůstává, byť třeba pouze náznakově, přítomna i v jeho posledních obrazech. Pokaždé však ve spojení se ženou. Ženou, jejíž zcela přirozenou ozdobou může být místo vlasů třeba motýl nebo a jejíž ňadra jsou stejně tak oblá, jako třeba kopce Českého středohoří. Málo kdy však ženu maluje coby prvoplánový akt. Většinou jsou jeho ženy obklopeny muži a citlivý divák chápe, o co jde: muži ženy unášejí, ženy s muži manipulují.
Tvůrčí etapy
Zatímco se Kolaříkův miláček Pablo Picasso vznášel od modrého období do růžového, a posléze přes analytický kubismus ke kubismu syntetickému, Vojtěch Kolařík především pětatřicet let navrhoval pro divadla, televizní i filmová studia scény, kostýmy, kulisy. Poté se věnoval malbě střeleckých terčů, které skvěle obstály v konkurenci s historickými, a byla po nich taková poptávka, že drahně let jich maloval desítku měsíčně. Náměty si však nevybíral mezi tradičními loveckými výjevy, ale portrétoval zdařile s karikaturní nadsázkou kupříkladu císaře Rudolfa II, mocnáře Franc Josefa a nedávno dokonce zesnulou britskou královnu. Slavný kumštýř a monarchista Adolf Born se s nadšením vyjádřil, že Vojta povýšil střelecké terče na veliké umění.
Jejich tvorbu kombinoval s grafikou a knižními ilustracemi. Příslovečnou třešničkou na dortu jsou pak jeho malby na skle, především lahvích a demižonech. Nezapomenutelným tématem jeho umění jsou i pražská zátiší. Kolařík k tomu poznamenává:
„Dělá mně velké potěšení plout po tolika výtvarných artefaktech…“
Velkou kapitolou tvorby tohoto malíře lidské komedie jsou jeho průběžné malované Fejsový tváře – netradičně ztvárněné lidské obličeje.
Jeho životním mottem je „dělat lidem radost“, čímž je řečeno vše. Vojtěch Kolařík nemaluje a netvoří pro peníze, i když je jako každý z nás k životu potřebuje, ale pro radost svých bližních. Spoustu svých věcí rozdal a kamarádství si váží nade vše.
Epilog
Vojtěch Kolařík za svůj dlouhý tvůrčí život absolvoval velké množství samostatných i společných výstav. Je zastoupen v mnoha sbírkách doma i v zahraničí: V Německu, Rakousku, Francii, Itálii a Belgii i v Norsku. Jeho volná tvorba byla prezentována rovněž v USA a Velké Británii.
Po Poctě recyklovanému papíru zazářil v loňském roce v Hamburku na výstavě ke stému výročí naší republiky. A ke své blížící se pětaosmdesátce Vojta Kolařík připravuje v Praze reprezentativní průřez své tvorby. Jmenovat se bude, jak jinak, než Fejsový tváře. Jistěže si ji nenecháme utéci. To ale už bude další článek…
Připravil Ivan Černý
Foto Josef Louda
Foto v záhlaví: Genius loci ateliéru páně Kolaříka
