Moravské šlépěje ve světě. „Nic jsme s sebou nevzali, po všem veta jenom Bibli kralickou, Labyrint světa…“ Na vysvětlenou – Mottem knihy je povzdech slovenských exulantů, odcházejících po třicetileté válce do exilu do Uher.
Na vánoční knižní trh se čtenářům dostane do rukou kniha Taťany Březinové s názvem Moravské šlépěje ve světě (vydává nakl. Olympia). Je volným navázáním na úspěšnou knihu Beránci s korouhví, která vyšla před dvěma roky, patřící žánrově do oboru literatury faktu, a pojednává o historii Českých a Moravských bratří. Beránci s korouhví nejsou v pravém slova smyslu historickou prací, kniha se zaměřuje na důležitou, leč méně známou kapitolu našich dějin, na zhruba půl století české historie, od doby předhusitské až po Toleranční patent v roce 1781. Ale nyní máme před sebou publikaci Moravské šlépěje ve světě, která vyjde v nakladatelství Olympia.
Tentokrát je centrem dění Morava…
A šíření Moravské církve ve světě, jak nám vysvětluje autorka. Oba svazky jsou napsány čtivým až žurnalistickým stylem, takže jsou takříkajíc stravitelné i pro čtenáře, kteří se příliš o historii nezajímají. Jak spolu knihy obsahově souvisejí?
„Když hrabě Zinzendorf vybudoval v nynějším Sasku v Horní Lužici městečko Herrnhut – Ochranov, nevěděl, že se to místo stane centrem Jednoty bratrské na světě. Prvními obyvateli byli moravští utečenci. Brzy se ale místo plnilo dalšími obyvateli z různých zemí. Deset let po vybudování centra začínají odjíždět první misionáři do světa, aby šířili nově pojatou víru. Nikoli do míst, kde je vše známo, ale tam, kde je třeba víru zasít, pěstovat ji při bohoslužbách a ve sborech a tak ji šířit dál. Tím se stalo, že se víra Moravanů dostala i do nejnepřístupnějších míst světa, na neobydlené ostrovy, do tvrdých podmínek Arktidy, do pralesních částí světa. Je neuvěřitelné, co misionáři dokázali. Vedla je víra v boha a v jejich pojetí jim byl lidský život jen propůjčen. Jinak ani nelze pochopit jejich strastiplné cesty, lemované mnoha zemřelými.“
Jakou úlohu plnil Herrnhut-Ochranov?
„Herrnhut byl místem obnovené jednoty a dnes je stále jejím centrem. Vše, co v tichém městečku uvidíte, připomíná Jana Amose Komenského, setkáte se s ním doslova na každém kroku. Ostatně nedávno jsme si připomněli, že uplynulo 370 let od jeho smrti.“
A jak se to vše dotýká naší země?
„Především je třeba osvěžit si leckdy řádně zanesenou paměť. Jednota bratrská se ustavila po husitských válkách za časů Jiřího z Poděbrad v roce 1464 v Kunvaldu ve východních Čechách. Vyšla z myšlenek Husových, které přenesl Jan Rokycana dál, a šířil je Petr Chelčický, který ale války zásadně odmítal. Zakladatelem jednoty byl člen utrakvistického semináře v klášteře na Slovanech v Praze, zapomínaný bratr Řehoř. Podle majestátu Rudolfa II. byla na úrovni jiných církví, leč netrvalo dlouho, a zběsilý čas ji po Bílé Hoře uvrhl do propadliště dějin a z jejích členů udělal pronásledované exulanty.
Kniha Moravské šlépěje ve světě je tedy na rozdíl od Beránků věnovaná Moravě, Herrnhutu-Ochranovu a misionářským cestám do světa.“
Na knize jste pracovala intenzivně pět let. Studovala dostupné archivní materiály i staré publikace a rukopis se rozrůstal. Jak jste se ale dostala k námětu a k tak rozsáhlému psaní?
„K napsání knihy mě inspiroval spisovatel a kamarád Stanislav Motl. Řekl mi: „Když máš tak ráda Moravské bratry, tak o nich napiš něco pořádného…“
Můžete nám přiblížit její stavbu a náplň kapitol?
„Jak jsme si již řekli, první díl byl věnovaný Čechám a obsahoval tato témata: Jak se zrodil hrdý národ – Vzdělání a prosperita – Máme odvahu hlásat svoji pravdu – Výhry a prohry – Zlé poselství Bílé hory – Potrestání, které nemá ve světě obdoby – Příliš tvrdá odplata – Vydání Tolerančního patentu v roce 1781.
Druhá kniha pokračuje náměty:
Od Husa do pralesa – Kde bloudí duch Jana Amose? – České a moravské šlépěje ve světě – Co spojuje Václava Budovce s Christianem Davidem a severoamerickými indiány – Bratranci Stachovi sepsali grónskou gramatiku – Eskymáci se ptají na Komenského – Ja su Moravan, říká černý muž v Pensylvánii – Nade vším svítí Ochranovská hvězda – Co je pocit hrdosti? Jak nás to vše poznamenalo?“
V publikaci jste věnovala zaslouženou pozornost symbolu Bílé Hory a Janu Amosi Komenskému.
„Dnešní školní dějepisy jsou psány tak, aby žáky příliš nezatěžovaly. Ale i připomínání významu různých důležitých událostí našich dějin leží kupodivu na okraji zájmu společnosti. Těmto výročím média nevěnují mnoho pozornosti, kupříkladu na rozdíl od nedávného vztyčení pomníku Panny Marie na pražském Staroměstském náměstí, které může připomínat vítězství habsburské nadvlády u nás. Škoda, že je v těsném sousedství, kde bylo popraveno sedmadvacet českých pánů, vůdců stavovského povstání.
V Janu Amosi Komenské, v němž náš národ vidí hlavně učitele národů. Už méně ale jeho jiné zásluhy, to, že byl posledním biskupem Jednoty bratrské a naším nejslavnějším exulantem, který musel coby pronásledovaný kvůli víře doslova prchat přes hranice. Svá světová pedagogická díla psal v zahraničí často na zakázku světových šlechtických dvorů, ale s pocitem, je věnuje svému utlačenému národu, ke kterému se tak často obrací. Bohatou formou zastupuje Komenského tradici Muzeum Moravských bratří v Suchdole nad Odrou. Často zde probíhají výstavy, přednášky a besedy.“
Rukopis je psán populární, dalo by se říci žurnalistickou formou, měl by oslovit jak žáky, tak učitele, ale i čtenáře, zajímající se o naši minulost s poselstvím do budoucnosti. Na závěr Taťana Březinová říká:
„Měli bychom být hrdi na celou tuto kapitolu našich dějin, z níž se melodie husitského chorálu přenesla i do různých končin světa. A měli bychom si stále připomínat, že jsme sice malý, ale skvělý národ.“
Curriculum vitae
Taťana Březinová (narozena 1946) je absolventkou Fakulty žurnalistiky v Praze, redaktorka a spisovatelka. Knihy jí začaly vycházet po roce 1989 a v současnosti se plně věnuje literární tvorbě. Je autorkou několika knih literatury faktu, naučné literatury, hlavně však prózy. Vydala knihy Křižovatky žen, Tři holčičky na římse, Marika píše Vincimu, Děravý štěstí. Z románů připomínáme: Takoví jsme blázni, Tanec na paletě, Sanatorium raněných duší aneb Bylo-li by libido, Velká cesta seniorů, Příběhy domu, Pod kobercem. Nyní pracuje na knize Konzervatoř Evropy věnované českým hudebním skladatelům 18. století.
Svou povídkou přispěla též do antologie českých spisovatelek s názvem Nevěry. Z oblasti literatury faktu mj. napsala se svým synem Mikulášem Černým knihu Návrat polárního letce aneb Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny. Poslední vydanou knihou T. Březinové jsou reportážní výlety do historie, pod názvem Nyní chleba budete jísti (Olympia 2021). Taťana Březinová žije a tvoří v Praze, je vdaná, má tři děti a šest vnoučat.
Za rozhovor děkuje Ivan Černý
Foto archiv a Miroslav Feszanicz
Foto v záhlaví: S kolegou a kamarádem Stanislavem Motlem nad novou knihou
