Letošní májové oslavy Kunraticích u Cvikova na Českolipsku byly korunovány dnem otevřených dveří zdejší manufaktury známého uměleckého skláře Jiřího Pačinka. Zájemci tak zdarma absolvovali exkurzi do výroby včetně ukázek foukání skla. Někteří dokonce využili nabídky možnosti vyzkoušet si tu fyzicky namáhavou práci vlastnoručně. Třešničkou na příslovečném dortu pak byl křest unikátní specialitky sesterské lindavské huti – tlustostěnných džbánečků s vysoce ambrovým, až přírodně temně hnědým odstínem ze znělce, což nemá nikde jinde ve světě obdoby!
Cvikov je město na severu republiky, v Libereckém kraji. Najdeme ho asi 6 km severovýchodně od Nového Boru, nedaleko Lužických hor. Jeho prvopočátky historici vystopovali již ve 13. století. Městem se původní obec Czwykai stala v roce 1391. Ve znaku města jsou dvě zkřížené ostrve, což jsou nahrubo osekané větve, ve žlutém poli. Více by se ale asi hodily sklářské píšťaly, neboť v trojúhelníku Cvikov, Lindava a Kunratice je několik významných skláren. V té kunratické také před krátkým časem došlo k senzačnímu výsledku pokusu vyrobit atypické „sklo primitivo“ podle „receptu“ sklářského technologa Vladimíra Lázničky, který přišel s nápadem vyměnit základní sklotvorné látky, tedy sklářský písek (vysoce čistý Si02), za horninu vhodnou pro tento proces. Jmenovaným „kamenem“ je znělec (fonolit) a výsledek je velkolepý, neboť fonolit má v sobě zakódované miliony let zrodu naší planty a výrobky z něho dokáží roztočit virguli esoteriků nezměrnou sílou čisté a kladné energie.
Již staří Egypťané
Okolí Cvikova patří geomorfologicky do rozsáhlé tzv. Cvikovské pahorkatiny. Kopců a vrchů je tady jak prstů na obou rukách: Křížový, Chudý, Zelený, Kovářský či Kamenitý vrch. Kopce Hrouda, Pařez nebo Ortel, vše sopečného původu a ve výšce okolo 500 m. n. m. V našem příběhu hraje důležitou roli Kovářský vrch, plný fonolitu, který inspiroval technologa Lázničku k nevídanému experimentu, který se natolik zdařil, že brzy bude sortiment Pačinkových uměleckých skláren rozšířen o mimořádnou specialitu.
Jak známo, objeviteli skla byli nejspíše Egypťané, kteří již 3 000 let před Kristem poznali při výrobě kovů v odtékajících struskách první sklo a začali ho také úspěšně zpracovávat. Naše sklo, v Čechách a na Moravě, se vyrábí již více než posledních 700 let. Od prvopočátků se ale sklo vyrábělo tavením tzv. sklářského kmene – směsí jemného křemenného písku, sody nebo síranu sodného (potaše), vápence a dalších přísad. Přidáním některých kovových kysličníků do sklářského kmene se získávají tavením skla barevná. Tolik zhruba malá násobilka alchymie zrodu křehké krásy.
Ve sklářství ale existuje i pojem „horninové“ sklo. Jak nám vysvětluje Vladimír Láznička, této techniky se využívá zejména při výrobě obalového skla, jako jsou kupříkladu lahve nebo flakony. Tímto způsobem se využívá obsah některých chemických sloučenin, vhodných pro charakteristiku obalového skla. Obvykle je to však náhrada chemicky čistých surovin horninovými surovinami v řádu několika procent. Jak jsme již shora poznamenali, v „kunratickém“ případě se jedná o úplnou náhradu sklářského písku a to horninou vhodnou pro tento proces – již jmenovaným znělcem z jednoho z vrchů v okolí Cvikova.
Proč? Klademe jednoduchou otázku.
„Obvykle je vždy snaha u užitkového a uměleckého skla docílit co nejčistší křišťálové sklo a toto prezentovat svým zákazníkům a odběratelům, „říká technolog Láznička, a pokračuje: “ My jsme však volili jinou cestu. Pro vznik tohoto „prapra skla“ jsme naprosto netradičně použili po řadě zkoušek mimořádně vhodný fonolit, který je typický pro náš region. Ten upravujeme pouze do té míry, aby sklář – foukač byl při ruční výrobě schopný vytvarovat žádaný výrobek – kalich, vázu nebo třeba odlivku. Pak máme v ruce výrobek, zabarvený historií Země, bez dalších uměle chemicky barevných produktů a přiznává se tak jeho vlastní původ, daný před mnoha miliony let, kdy vznikaly kontinenty.“
Velkou výhodou jistě je, že tímto způsobem odpadá složitá úprava sklářských písků, jejich následná přeprava a další operace. Ale i při práci se znělcem skláře jistě bolí ruce. Jaký je postup?
„Stručně řečeno – těžba kamene, opakované, několikanásobné mletí do potřebné jemnosti, tavba. Na druhou stranu jsme si při řadě pokusů ověřili, že při byť velkém úsilí a minimálnímu technickému vybavení, je použití této horniny nejenom možné, ale i efektní.“
Toto všechno ale vyvolává otázku, zda nelze původní proces s přípravou potaše nahradit touto novinkou?
„Jinak řečeno, ptáte se, proč tedy za vysokých nákladů, mezi které je třeba počítat energie, techniků, transport a řadu dalších na rafinaci a dokonalé čištění surovin, a pak je následně nechat kontaminovat chemií, aby se nám vzniklé sklo „ líbilo“, když je možné přiznat původ a nechat to být tak, jak to příroda vytvořila. Zatím jsme použili k přípravě sklářského kmene, na jehož základě je písek, utavený ve sklovinu, další syntetické suroviny, obvyklé při použití sklářských písků. Nyní ale máme po měsících zkoušek jistotu, že můžeme dát prostor pro nové využití vhodných přírodních surovin, jako je kupříkladu mimo znělce dolomit, kamenná sůl nebo kupříkladu i ledek.“
Vy jste ale sáhli po fonolitu…
„Máme ho plný kopec v Kovářském vrchu u Kunratic, pár kroků od naší kunratické huti. Jeho těžbu i použití jsme konzultovali s pracovníky České geologické služby, kteří nám dali takříkajíc zelenou. První pokusné tavby jsme provedli letošního března ve firmě TGL v Novém Boru, na jejich elektrické tavící peci. Po dalších přípravách pak již v kunratické huti Jiřího Pačinka, v nově zrekonstruované tavící peci. Při řízeném výpalu dochází u temně šedozeleného fonolitu ke změně barvy na světle hnědou až částečně růžovou. Teplota tavení směsi „fonolitického“ písku ve sklářském potaši se pohybuje u nás kolem 1 350 stupňů Celsia, což je srovnatelné s obvyklou sklářskou výrobou a otevírá tak nové možnosti ve světě výroby skla, kde jsme si dosud mohli myslet, že vše již bylo objeveno.“
Prolog
Součástí Dne otevřených dveří ve kunratické sklárně při májových oslavách tohoto roku byla i mimořádně zajímavá výstavka. Začínal ji kus znělce, šedivého kamene velikosti koňské hlavy, poté jsme si mohli prohlédnout rozbitý balvan fonolitu na kusy, které se pak několikanásobně drtí, v našem případě 6 x až na jemný písek, který se taví na sklovinu. Řadu exponátů končil první výrobek svého druhu z tohoto neobvyklého materiálu – džbánek obsahu malého piva, půllitřík, chcete-li. Pozornost na sebe poutal nejenom příjemným tvarem a jistou středověkou krásou, ale i přírodním tmavě medovým odstínem. Již na první pohled se liší od všech podob skla, které doposud známe, a přitahuje nás jakýmsi magnetismem matky Přírody, do jejíž náručí se vždy všichni velmi rádi vracíme, udeptáni betonovými džunglemi našich měst. Z fonolitového džbánečku to zkrátka chutná!
Ivan Černý
Foto Miroslav Feszasnicz
