Když přistanete na letišti na Zanzibaru, projdete další kontrolou zavazadel a teprve pak vás klimatizovaná hala konečně vyplivne ven. Hned tam vás praští do tváře horko a vlhko. Okamžitě bych se vrátila nebo nasedla do klimatizovaného taxi, ale náš průvodce čekal u druhého vchodu, a tak jsme se chvíli koupali ve vlastním potu.
Pohled z letadla před přistáním skýtal nádherný pohled na modrozelenou hladinu a sliboval úžasné zážitky na zeleném palmovém ostrově. Těšily jsme se s kamarádkami na jeho poznávání, ovoce, koření, kávu a hlavně na zážitky.
Už jednou jsme s manželem na Zanzibar skoro odletěli s cestovkou. Ale odradil nás dlouhý let a zejména pak velký odliv. Dnes můžu říct, že jsem tehdy byla hloupá. Poté co jsem se po letech seznámila se Zanzibarem na „dálku“, tedy přes facebook, kde lidé sdíleli své zážitky z dovolené, už nebylo cesty zpět. Rozjela jsem se tam s kamarádkami a rovnou na vlastní pěst. Strávily jsme tam nezapomenutelné dva týdny.
Letiště na Zanzibaru není velké, i když tam letadla přistávají jedno za druhým. Hned jak vstoupíte do letištní haly, dívají se na vás dvě tváře. Muž a žena. Nejsou to celebrity, jako u nás na každém „sloupu“, ale žena je prezidentkou Tanzánie a muž je prezidentem Zanzibaru. Mají dva prezidenty, přestože Zanzibar patří do Tanzánie – název je složeninou slov Tanganika a Zanzibar. Historie je spletitá, po staletí plná slz, bolesti a bezpráví. O tom vám ochotně povypráví průvodce při návštěvě Stone Townu, staré přístavní čtvrti hlavního města. Dozvíte se, že kolem 8. století zde obchodovali perští a arabští obchodníci s kořením. Mluvili o ostrově jako o Pobřeží černochů, což bylo arabsky zandž a barr. S nimi přišel na ostrov islám, které je převažujícím náboženstvím dnes. Najdete tu však i křesťanské nebo anglikánské kostely, což souvisí s portugalskými a anglickými dobyvateli. Když v roce 1499, tedy pár let po Kolumbově objevení Ameriky, připlul na ostrov slavný portugalský mořeplavec Vasco da Gama, našel tu vzkvétající zemi s čilým obchodem s Indií. Pak už je osud Zanzibaru smutný. Po Portugalcích přešel Zanzibar pod nadvládu ománského sultanátu a stal se střediskem obchodu s otroky pro celé východoafrické pobřeží. Za rok zde drželi a nalodili víc jak 10 tisíc otroků. Blízko pobřeží je dnes na tomto místě muzeum, kam si můžete kdykoli zajít. Po staletí vzkvétal obchod s otroky ( až do roku 1897), slonovinou a kořením, zejména hřebíčkem. A právě vůní koření láká ostrov i dnes. Za éry kolonializmu zde zanechali stopy po Portugalcích Němci a Britové. Od roku 1964 je Tanzánie lidovou republikou. Lehce se všude domluvíte anglicky. Tento jazyk se učí děti už v základní škole. Kromě toho na trzích uslyšíte svahilštinu, arabštinu a češtinu.
Jambo, jambo, hakuna matata a pole pole
Nikde jsem se nesetkala s takovou otevřeností místních lidí, jako zde. Každý, kdo kolem vás projde, ačkoli vás nezná, pozdraví s veselou a usmátou tváří jambo, jambo. Pravda, je to pozdrav jen pro turisty, mezi sebou se zdraví jinak. Ale ještě se nám nestalo, že by nás nikdo nepozdravil, mladý či starý. Také přidají hakuna matata – asi doslovně žádný problém. Další výraz, který nejčastěji uslyšíte, je pole pole. Znamená pomalu, pomalu, tedy turisto, nespěchej, zvolni a užívej. Když to uspěchaný, upracovaný turista přijme, pocítí uvolnění a jakési blažené nicnedělání mu udělá sakramentsky dobře. Zejména, když je blízko pláž s jemným pískem a nádhernou blankytnou lagunou. Na tzv. nicnedělání si zvyknete rychle a z hlavy vytěsníte všechen stres, nepříjemnosti a obavy.
Chtěly jsme poznat ostrov i jeho pláže na různých místech. Samozřejmě to nejde najednou, nechtěly jsme jen cestovat, ale i užívat. Vybraly jsme si na poprvé ubytování v malém hotýlku se snídaní s příznačným názvem Hakuna Matata Boutique v Paje. Hezké místečko s bazénem, ostrahou a vysokou zdí kolem. Pěkná vegetace a krytá terasa před každým prostorným pokojem. Převládala angličtina ale i francouzština. Paje a jeho široké pláže jsou centrem kiteskytistů, protože tam fouká ten správný vítr. Na plážích jsou půjčovny a školy – Kite Academy, kde se to můžete naučit. Nás spíše lákalo moře a slunce. Odliv je tu dost velký, ale koupat se dá v mělčinách vedle ostrůvků s řasami, které za odlivu sbírají místní ženy. Používají se do salátů nebo do kosmetického průmyslu. Mořské řasy mají spoustu minerálních látek, proto jsou tak ceněné, třeba ve Francii. V mělčinách dovádějí děti, zatímco mámy pracují. Člověk jim jenom závidí jejich bezstarostnost, radost a smích. Ostatně, těžko se jich zbavíte, pokud jste poblíž. Nenechají vás jen tak ležet ve vodě a relaxovat v tichosti. Jste cizinec a ten je pro ně příležitost vydělat si peníze. Stánků na pláži je spousta, jeden vedle druhého a po pláži chodí prodejci s „nabídkou dne“…
Večer jsme se vydaly na procházku po pláži. Přilákala nás hudba, zpěv a tanec v jedné restauraci. No, co myslíte, nedalo nám a šly jsme dovnitř. Hudebníci a dvě pomalované tanečnice v jakýchsi afrických kostýmech se střapci a korálky nás upoutaly svou divokostí. Muž na chůdách a hadí muž v kostýmu jaguára byli zpestřením programu. Samozřejmě na závěr došlo i na společný tanec všech přihlížejících. Tancovalo se, jak kdo uměl. Pomineme už, že sklenice ananasového džusu mně vyšla v přepočtu na 170 Kč. No není tomu tak všude. Ovšem bavili jsme se všichni skvěle včetně naší kuchařky z hotelu. A bylo jedno, zda jste bílý turista, místní Arab nebo Masaj. Ostatně Masajové na rozdíl od převážné většiny obyvatelstva, jsou křesťané. Často nosí na krku křížek, a to i když chodí po pláži jako prodejci v tradičním oděvu. Rádi se baví a tancují. Většina z nich na Zanzibaru ale nežije natrvalo. To si povíme příště.
Další večer jsme se vydali do „města“. Spíše jsou to ulice s obchody a restauracemi, nejvíce jich je u hlavní silnice. Překvapily mně krejčovské dílničky. Krámky otevřené do uličky, kde ona nebo častěji on šili oblečení. Nádherné, perfektně ušité a fantasticky zkombinované vzory. Nevím jak, ale mají pro tzv. „styling“ tito lidé talent. Rovněž tak jako na cizí jazyky. Naučit se česky jen z internetu a whatsappové komunikace, je prostě úžasné, o to víc, že je to čeština. Hodně průvodců už umí česky, většina z nich nejen naučený průvodcovský text, ale dokáží i běžně komunikovat, odpovídat na otázky a rozumí vtipům. Mají budoucnost, na rozdíl od našeho starého kontinentu.
Na ulici se také jí nebo kupuje večeře domů. Pulty pečeného, smaženého, uzeného masa a ryb lákaly vůní a připáleným olejem. Ale hladovému žaludku to bylo jedno. Ochutnaly jsme, a nebylo nám nic. Restaurace bez dveří a oken se plnily bílými turisty i místními, pokud měli chuť na něco grilovaného. Příště bych se už moc neupejpala.
Našim druhým domovem se na 4 noci stal hezký hotýlek Baridi Villa v oblasti Kiwengwa, podobný, jako ten předchozí. Hezká zahrada, bazén, vysoké zdi a příjemný pokoj s moskytiérami přes postele. Člověk si tam připadal jak princezna pod baldachýnem. Moskytiéra je praktická věc, nekoušou komáři. Nejvíce jich bývá na jaře, na podzim to tu bylo skoro bez nich. Snídaně v Baridi Vile se skládala z ovoce, vajec a palačinek. Čaj a káva. Základ byl ve všech hotelích stejný. Zvědavost nás hnala na pláž. Jedním slovem opět dlouhá písečná promenáda. A moře, nádherně teplé, průzračné a neubíhalo tak daleko, jako v Paje. Při odlivu byla v mělčinách voda jako horké kafe. Večer tu bylo živo nejvíc. Jak se stmívalo, přibývalo na pláži lidí. Celé rodiny korzovali sem a tam až do setmění. Hrál se tu fotbal, nacvičoval se program s akrobatickými kousky pro turisty, tancovalo se. Prostě to tu žilo.
Líbilo se nám tam, ale čekala nás proslavená Nungwi. Na památku jsme si ještě v Baridi uvařily mangovou marmeládu. Půjčily jsme si kuchyňku a na jedno odpoledne jsme v ní vystřídaly místní kuchařky. Nevěřila bych, že to uděláme, ale když jsem viděla Hanku Růžičkovou, která sem jezdí několikrát v roce po několik let a vždy vozí marmelády domů, nedalo mi to. Taky se hned doma snědla.
Nungwi se nachází na severu ostrova a tvoří takovou špičku. Pláže jsou tam opravdu bílé, dlouhé s jemným pískem a teplé. A skutečně je tam nejmenší odliv, lze ho pozorovat volným okem odpoledne. Za odlivu se dá po pláži projít až na jižnější pláž v Kendwě. K večeru, když slunce padá do moře, pláž ožívá. Ne, že by tu přes den bylo prázdno, naopak hodně turistů chytá bronz, místní nabízejí kokosové ořechy, kešu, vodu nebo plážová parea. Těch je tu nepřeberné množství. Pestré barvy, vzory, třeba takových, jaké nosí Masajové. Pokud bydlíte pár metrů od pláže, musíte nejprve projít uličkou s krámky, kde najdete nejlepší suvenýry. Kromě parea, bižuterii z korálků, tu uvidíte obrazy, které malují na místě, misky z ebenového dřeva s masajskou malbou, africké sošky krásně vypracované, ale i magnetky na lednici nebo pohlednice. Můžete si nechat udělat náramek z korálků i s vašim jménem. Tak jako já pro vnučku.
Pláž je krásná, ale pokud nebydlíte v hotelu přímo na ní, nemáte nárok na lehátko. I když jich je hodně, nelze si je pronajmout. Patří hotelu. Pár lehátek je u baru, kam si můžete lehnout jen tehdy, když si něco objednáte. Proto doporučuji bydlet v hotelu na pláži. Jenže ty hodně podražily, jak mi řekla jedna česká turistka, která sem na stejné místo jezdí už několik let. I když za ta léta zná dobře majitelku a jsou přátelé, nemá nic zadarmo. Dříve byla káva, nápoje a ovoce v rámci all inclusive, od minulého roku si je musí platit. Hotel navíc zabral pláž, aby zde vybudoval bazén. Ale kdo bude v bazénu, když má moře na dohled?!
Nejkrásnější je pláž, podobně jako v Paje a Kiwengwě, k večeru. Ožívá, voní, zpívá. Cítíte lehký vánek, klid na duši, pohodu, jako by se zastavil čas. Ale jen na chvilku. Z toho snění vás probudí rytmická hudba a akrobatické kousky skupiny mužů. Pyramidy z těl a salta jsou nebezpečné, zaslouží si pár dolarů od turistů. Ale každý den nebývá posvícení. Příjemnější podívaná byla na skupinu Masajů, kteří za hrdelních rytmických zvuků předváděli své skoky do výšky. Přilákali spoustu lidí. Chtěli jsme za podívanou zaplatit, ale odmítli, místo toho nás pozvali do svého krámku, až budeme chtít. Tohle byla jenom zábava sami pro sebe.
Mile nás to překvapilo. Čekali jsme dotěrnost a neodbytnost. Ale nechali to na nás. Rádi si popovídali, kus cesty ušli s námi, ukázali nám svůj stánek a pak se rozloučili. Jednou nás pozvali na diskotéku. Reagovaly jsme údivem. Tradiční oblek nechají doma, obléknou tričko, džíny a moc se těší na tanec.
My jsme si zašly na večeři do místní restaurace. Dobré jídlo, obsluha i dobré ceny. Měnu mají v angličtině a svahilštině. Chutnalo nám, sotva jsme se dovlekly domů.
Hotel Malika není na pláži, ale je postavený v evropském stylu, obehnaný vysokou zdí ze všech stran, velkou branou a ostrahou u ní. Uprostřed je velký bazén a kolem nádherná zeleň. Vše je upravené a uklizené. Ovšem příjezd k němu, ale i k jakémukoliv jinému hotelu, je dobrodružství. Když taxík uhnul z asfaltové hlavní silnici, myslely jsme si, že jsme na tankodromu. Žádná asfaltka, jen vyjezděná příjezdová cesta. Za našeho pobytu se začala upravovat. Velký bagr, se lopotil v hlíně, která se stala mazlavou břečkou, když zapršelo. A to jsme zrovínka byly na nákupech ve stáncích u hlavní silnice. Když jsme se odlepily a přebrodily žlutočerveným blátem, zaklepaly na bránu, ocitly jsme se v ráji. Ano, hotely jsou malé ráje. Vše okolo je příroda, nikomu nepatří a máme vše brát tak, jak to je. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že mi paní Hanka říkala, že cesty, jak je známe u nás, jsou na Zanzibaru velmi špatné, vlastně ani nejsou. Odbočíte z hlavní silnice, která protíná ostrov od jihu na sever, a jste na polní cestě. Ale o výletech zas příště.
Nedá se říct, že by se mi Zanzibar dostal pod kůži, jak tvrdí někteří. Ale byla jsem zde ze zvědavosti a ráda. Miluji moře, hlavně takové, jako je na Zanzibaru. Blankytně modré někde tyrkysové, osvěžující i teplé, za přílivu kolébavé s bílou pěnou na krémovém písku. A jak krásně voní, to ucítíte, až tam budete. Byl to můj ostrov, kde jsem prožila, i když ne dva roky, dva dobrodružné týdny prázdnin. A to mi nikdo nevezme.
Pokud se rozhodnete cestovat na vlastní pěst, zde je pár kontaktů, které mají cenu zlata. Většinou je najdete na Facebooku.
Cestovat po celém světě můžete i jako člen cestovatelského portálu Fire Flies.com. Pokud nejste členem, nevadí, stačí se registrovat nebo ještě lépe poradí vám jak na to Alena Kramlová. Je na facebooku i WhatsAppu a telefon je: +420 602 217 878. Vyhledá vám ubytování na míru, příznivé letenky, domluví průvodce a transfery. Bezplatně a velmi ochotně.
Dalším člověkem, který nám hodně pomohl, je Hana Růžičková, rovněž na facebooku a tel. +420 737 260 866. Jezdí na Zanzibar 3-4 krát do roka se skupinou lidí, kteří si přece jen netroufnout cestovat sami. Pobyt i výlety má připravené předem a vy už víte, kam pojedete, pokud se vám bude chtít. Sledujte ji na facebooku nebo jí zavolejte. Cestovatelů, hlavně žen, je hodně, vždy má plno.
Renata Hofmann na Zanzibaru žije. Hodně toho o ostrově ví a vše vám zorganizuje. Spojíte se s ní přes WhatsApp tel. +420 602 200 270.
Romana Kavanová se svým masajským manželem organizují výlety a safari. Žijí zde a poví vám svůj příběh. Navštívíte s nimi i masajskou školu. Spojíte se s ní přes WhatsApp tel. +420 608 559 552.
Aleš Malar, zorganizuje výlety a safari v Tanzánii i na několik dní, případně výstup na Kilimanjaro. Najdete ho na facebooku i na WhatsAppu, tel. +420 723 925 985 nebo na www.alesmalarsafari.cz
Jeden z dobře česky mluvících průvodců je Rama. Najdete ho na WhatsAppu pod khamisramadhan488, tel. +255 777 573 865. Napište mu, hned vám odpoví česky.
Když si nebudete vědět rady s letenkou, najde vám je Radek Souček, tel. +420 775 725 885 bezplatná služba jednotlivcům, zařídí i online odbavení.
