„Celý tento táborový systém, nelidský systém, hodnotím jako masovou krutost. Nemůže to být nikdy vymazáno z lidské paměti. Nejhůře na tohle všechno doplácejí právě děti. Pokud tyto tábory zachováme, dopustíme se na dětech hromadné vraždy.“
Čtete slova Emily Hobhouseové. Přiznám se, že mi mluví z duše. Asi ji neznáte. Jméno této odvážné ženy jsem ani já ještě před dvěma lety neznala. Jak jsem se od té doby přesvědčila, příliš mnoho lidí na světě o ní neví. Bohužel. Dokonce ani v její rodné Anglii. Možná v Cornwallu, kde se narodila, na ni trochu vzpomínají. Úplně nejvíce je ale známa a ctěna v Jižní Africe. Ptáte se proč tam? Ta slova výše uvedená totiž nemluví o nacistických koncentrácích, ale o britských koncentračních táborech. Byla vyslovena s nadějí, že lidstvo přestane takové zločiny páchat. Bohužel, nebylo tomu tak. A není tomu tak dodnes.
Britské koncentráky za búrské války – nebyly první
Britské koncentrační tábory pro jihoafrické Búry a černošské obyvatele. Jak se často říká – první koncentrační tábory. Ale první nebyly, předcházela jim turecké věznění Arménů, často umírajících na holé poušti a internace civilistů probíhající v začátku minulého století i v dalších afrických zemích. Za tzv. druhé búrské války Britové postupně od listopadu roku 1900 zřídili 45 koncentračních táborů pro búrské obyvatelstvo a 64 pro obyvatelstvo černošské. V táborech – ve stovkách stanů na holé pláni, v jednom bydlely třeba i 3 rodiny najednou – umíraly denně stovky lidí. Především dětí. Konečná čísla byla otřesná. Do roku 1902 v nich z 94 000 zemřelo 28 000 Búrů, z nichž bylo 24 000 dětí pod 16 let. To byla tehdy polovina dětské búrské populace. V černošských táborech bylo internováno 24 500 lidí a zemřelo jich 14 000.
Už v prosinci roku 1900, měsíc po založení prvních táborů, přijíždí do Jižní Afriky Emily Hobhousová jako členka tzv. Jihoafrické komise, smírčího orgánu, mapovat situaci v oblasti. Přiváží dva vlaky humanitární pomoci. Jak ale brzy zjišťuje, tato pomoc je pro řešení katastrofální situace v britských koncentračních táborech naprosto nedostačující. Nemůže pochopit, jak se mohou dít před jejíma očima takové zločiny. Jako by nestačilo, že Britové Búry doslova vytlačují z jejich území taktikou spálené země. Jinak si totiž neumí poradit s guerillovým bojem Búrů. Ti k němu přistupují v nouzi, Britové jsou v početní převaze 448 000 proti 88 000. Britští vojáci před očima búrských žen, dětí a starců vypalují jejich prastaré farmy a odváží je do koncentráků. Ale téměř nic pro ně nezajistí. Lidé zde žijí ve stanech v horku, bez vody, bez otopu na její převaření, bez hygieny, dostatečného ošetření.
Emily intervenuje u armády spravující tábory, u velitele britských jednotek lorda Kitchinera, i zástupce britské vlády zodpovědného za oblast, Alfreda Millnera. Bezúspěšně.
Pro Brity je zrádkyně
Emily Hobhouseová odjíždí zpět do Británie, píše podrobnou zprávu, publikuje ji na vlastní náklady. Hlavně apeluje na vládu a parlament. Ke svému zděšení však zjišťuje, že jí málokdo chce v její vlastní zemi, kolébce parlamentní demokracie, uvěřit. Natož něco se situací dělat. Její národ ji nazývá zrádkyní zastávající se nepřítel země. Emily to zklame, ale svého přesvědčení se nevzdá. Koncentráky je třeba vybavit, podmínky okamžitě radikálně zlepšit. Před očima má umírající oběti, dospělé, ale hlavně děti. Neúnavně pokračuje v dodávání prostředků, apeluje znovu na politiky. Publikuje dále, její zprávy se objevují i v USA, Německu, Holandsku. Moderní „civilizovaný“ svět je v šoku, nikdy nic takového nespatřil. Britská vláda nakonec více než po roce zareaguje. Podmínky se zlepší, když je válka u konce. Ztracené životy to nevrátí.
Nebýt Emily Hobhouseové byla by bilance obětí britských koncentráků ještě horší. Sama pak zasvětila svůj celý život boji proti válce a bezpráví. Pomáhala nadále jihoafrickým ženám v zapojení do života a do práce ve válkou zničené zemi. Organizovala pomoc hladovějícím v Evropě v době první světové války. Zemřela nakonec v ústraní v rodném Cornwallu s podlomeným zdravím 8. června 1926 ve svých 66 letech. Nedožila se hrůz nacistických koncentračních táborů. Nepochopila by je. Ale věřím, že by proti nim bojovala ze všech sil. Možná tehdy světu Emily Hobhouseová chyběla.
Milena Městecká
foto archiv autorky
