Před krátkým časem jsme byli přítomni mimořádné akci ve středisku Oáza v legendárních středočeských Lidicích, které vstaly doslova z popele jak příslovečný Fénix po svém totální vyhlazení nacisty v červnu 1942. Lidice, jako symbol znovuzrození, jsou zvyklé na různá pietní shromáždění a oslavy, tentokrát se však jednalo o věc zcela mimořádnou. Badatelka a publicistka Milena Městecká představila přátelům, spolupracovníkům i zástupcům médií svou publikaci, která autorským přístupem, hloubkou a širokým záběrem, bohatstvím faktů a materiálů i čtivým zpracováním, nemá v současné knižní produkci rovno.
Evropa v agonii pochodů smrti 1944 – 1945
Rukopis, který je recenzenty hodnocen jako zcela mimořádný, vydalo pražské nakladatelství OREGO. Kniha je distribuována předními knihkupci, k zakoupení je i v Lidicích. Odtud se začal odvíjet celý příběh desetileté autorčiny práce na tomto mimořádném díle. To má za úkol nejenom poučit neznalé, ale především vyvolat zájem o tuto tématiku tak, aby i současné generace nejen pochopily význam obětí nacistické zvůle, ale i obnovovaly a zkrášlovaly jejich pomníčky a pietní místa, značící hromadné hroby ubitých a zavražděných koncentráčníků a vojenských zajatců z konce druhé světové války.
Zkrátka – NEZAPOMENOUT na ně! Není jich málo, a o celé řadě hromadných hrobů se navíc neví (což se mj. ve své knize snaží autorka napravit). Co však známo je, jsou údaje, které říkají, že o život muselo přijít něco mezi třetinou až polovinou z 650 000 tehdejších vězňů z oficiálních záznamů koncentračních táborů, tedy něco mezi 250 000 až 375 000 muži, ženami a dětmi.
Milena Městecká tedy ve své knize mapuje pochody smrti z celé Evropy. Od Ukrajiny až po Balt, od Baltu až k Alpám, od Alp k Podunají a na Balkán, včetně našeho území. Střízlivými slovy badatelky popisuje jejich trasy i mašinérii a německou zběsilost a nacistickou brutalitu, která se tenkrát nezastavila před ničím.
Po stopách pochodů smrti Lidických žen, vězňů a válečných zajatců
Podtitulek publikace dává znát dějovou posloupnost knihy, která – na třech stech stránkách, bohatě doplněna dobovou i současnou fotodokumentací, mapkami i vysvětlivkami, včetně poznámek a seznamu zdrojů a pramenů – začíná předmluvou novinářského učitele Mileny Městecké a posléze i spolupracovníka a kolegy, reportéra a spisovatele Stanislava Motla. Ten smeká před její prací pomyslný klobouk a v závěru předmluvy píše:
„Jedná se o knihu vpravdě unikátní. Rozsahem, informační hodnotou a hlavně – alespoň podle mého názoru – svým lidským přesahem. Na cestách trasami pochodů smrti totiž autorka nejenom pozoruje a sbírá vzpomínky. Ale přináší sem další, tolik důležitou dimenzi: Cit, vnímavost. Svou knihou Milena Městecká dává novou šanci tisícům bezejmenných lidí, padlých na cestách smrti. Dává jim šanci, aby obrazně řečeno, opět ožili. Aby se, z prachu zapomnění, opět vrátili k nám…“
Psal se rok 2010, kdy došlo pod vlivem Antonína Nešpora z Občanského sdružení Lidice a badatele, amatérského historika Josefa Doškáře z Nového Boru k rozhodnutí Městecké zevrubně studovat historii pochodů smrti se zaujetím jí vlastním a představou, že musí osobně projí trasy někdejších 
pěších transportů smrti, kterými Němci od podzimu 1944 do jara 1945 hnali statisíce zubožených koncentráčníků, včetně vojenský zajatců, z evakuovaných pracovních i vyhlazovacích táborů před postupující frontou a vítězící Rudou armádou i Spojenci. Nejdříve se Městecká seznámila s pamětnicemi z řad Lidických žen i jejich přímými potomky. Nasbírala jejich vzpomínky i rady a pak mnohokráte vyrazila ve stopách Lidických žen z KT Ravensbrὓck a tak prošla někdejším nepřátelským územím až do Nového Boru, tak jako ony tenkrát. Celou trasu 470 kilometrů zvládla během několika dní, a mrazů a plískanic, aby se co nejlépe do tehdejší situace vžila. Časem se její badatelský zájem rozrostl na celou problematiku pochodů smrti. To ovšem předpokládalo studium odborné literatury, návštěvy archivů doma i v zahraničí a učit se orientovat v dokumentech a historických souvislostech.
Úctyhodná tradice
Po každém absolvované trase si ale nenechávala Městecká své zážitky a poznatky pouze pro sebe a svůj zápisník. Pořádala besedy na školách i pro širokou veřejnost na toto téma, též psala články do novin a časopisů a kontaktovala řadu regionálních badatelů, se kterými si vyměňuje zkušenosti i poznatky a o kterých se pak ve své knize též zmiňuje, jako o významných kronikářích tehdejších událostí. Městecká rovněž organizuje návštěvy koncentračních táborů a dalších významných míst, spojených s nacistickým terorem. Díky jmenovaným aktivitám se časem k ní přidávali další nadšenci, kteří s ní kratší i delší trasy též absolvovali. Městecká tak založila slovy novinářky Moniky Hoření nádhernou tradici, kdy příslušníci současné generace, která nezažila hrůzy války, zažívají na vlastní kůži, jak nepředstavitelně těžké bylo jít stovky kilometrů bez jídla a pití, špatně oblečení a za neustálého řevu
nacistických stráží, bytí a střelby chůze neschopných.
„Naše současná generace má v přibližování těchto hrůz morální povinnost, když pamětníci odcházejí. Musíme si zas a znovu říkat, že druhá světová válka a nacistická Třetí říše měla znamenat vyhlazení Slovanů z mapy světa…“ řekla Monika Hoření během besedy, která v Lidicích následovala po slavnostním křtu knihy. Autorce během příjemného večera poblahopřála řada spolupochodníků a přátel, včetně Lidických občanů, nechyběla ani starostka Lidic Veronika Kellerová.
Milena Městecká ( nar.12.5.1970) se mj. angažuje i v projektu Lidická hrušeň – Posel naděje a spolu s badatelem a publicistou Josefem Doškářem, autorem publikace ke stému výročí
Rumburské vzpoury, se snaží o zachování odkazu Rumburské vzpoury. Před časem napsala sbírku básní, která vyšla pod názvem Okamžiky věčnosti. Po knize Evropa v agonii pochodů smrti 1944 – 1945 s podtitulkem Po stopách pochodů smrti Lidických žen, vězňů a válečných zajatců připravuje jedinečného Turistického průvodce po pietních místech pochodů smrti a knihu, mapující život Slovanů v německých zemích.
Ivan Černý
Foto archiv a Alena Stýblová, kresba Jaroslav Plesl
Foto v záhlaví: Milena Městecká při křtu knihy s Josefem Doškářem (zleva) a Antonínem Nešporem (vpravo)
