Byly doby, kdy tady sklářské provozy jely naplno. Od drtiček křemene, po sklářské dílny a tovární provozy, brusírny a leštírny tabulového skla, tedy skla do oken nebo zrcadel. Vznikaly výrobky potřebné pro život, domy, budovy, kostely, ale i nádherné kousky, ba i vzácná díla a soubory, na kterých se zakládá po staletí proslulost sklářů z Čech ve světě okolním.
Historie sklářství začíná na Nové knížecí Huti
Nejen že dnes již tyto provozy nefungují, ale je tomu tak dlouho, kdy pracovaly, že po nich často nezbylo ani památky. Není divu, že jsme se za nimi vydali s místním průvodcem, Antonínem Hříbalem, redaktorem Tachovského deníku, zaníceným Tachovákem a znalcem všeho v okolí. Spolupracuje s mnoha nadšenci a rodáky, ale také se spisovatelem a badatelem Zdeňkem Procházkou, který stál u zrodu znovuobjevení mnoha zajímavostí, a právě sklářských provozů.
Cestou necestou se za Starou Knížecí Hutí dostanete k 9 km dlouhé naučné stezce Historie sklářství. Je vhodná pro pěší i cyklisty. A začneme tak, jak to ve výrobě skla šlo po pořádku. První zastavení máme na Nové Knížecí Huti. Jak si přečteme na infopanelu, stála zde sklárna
nejmladší, rozumějme z poloviny 18. století, ale nejdéle pracující, zanikla až před druhou světovou válkou. Byla zde i osada s několika domy a vrchnostenskou hájovnou, celkem zde žilo asi 23 obyvatel. Zde se vyrábělo převážně tabulové sklo. A to se muselo poté brousit a leštit, to už ale jinde. Jedeme tedy o pár kilometrů dál, do Anenské brusírny.
Anenská brusírna u Huťského potoka
Na infopanelu u Anenské brusírny vidíme na dobových obrázcích skláře vyfukovat obrovské skleněné válce. Byly až přes metr vysoké, udržet velkou píšťalu musel být výkon. Tak se totiž původně tabulové sklo vyrábělo, válec či obrovská skleněná bublina se pak rozstřihla a rovnala v temperovaných rovnacích pecích. Tady v Anenské brusírně probíhala další důležitá procedura, jak název napovídá, skleněné tabule se brousily skleněným pískem, aby se vyhladily nerovnosti. K prohlídce láká také zrekonstruovaný náhon Huťského potoka. Bez vody se totiž
neobejde žádný sklářský provoz. Tady si můžete sami vyzkoušet, jakou sílu voda má, stačí stoupnout na točivé kolo poháněné z náhonu, na které se vejde i malé děcko a už se kolo s vámi točí. A chcete-li, můžete se po náhonu vydat dál lesem a obdivovat práci a um našich předků při jeho vybudování. Náhon vás totiž neomylně zavede k další a poslední fázi potřebné při výrobě tabulového skla. Nakonec totiž přicházelo leštění – a za ním musíme popojít asi o kilometr dál. Kdo nechce jít po náhonu, může následovat pohodlně naučnou stezku pěšky i na kole. Obě cesty nás dovedou ke skvostu mezi sklářskými památkami, troufnu si říct i v rámci České republiky, do Arnoštovy leštírny.
Arnoštova leštírna v hloubi lesa
Nechybělo mnoho a byla by úplně zapomenuta. Zdeněk Procházka věděl o jejích pozůstatcích, bez představy o její velikosti, neboť byla téměř celá pohřbena v nánosech zeminy a příslovečného zapomnění. To se však díky obětavým místním objevitelům z roku 2009 změnilo a byla jimi trefně nazvána Ocelovým městem, po vzoru oblíbených filmů režiséra Karla Zemana z našich klukovských i dívčích let. Nad povrchem
vyčnívala jen páka na ovládání velké točny na leštění tabulového skla. Díky nim dnes vidíte vše, dokonce i to, co se zachovalo pod povrchem. Obrovská strojovna, která poháněla veškerý provoz, právě díky síle vody z náhonu Huťského potoka. A nad povrchem se můžete kochat pohledem na zachovalé stroje. Představovat si, jak se na nich otáčením sklo leštilo a získávalo svou konečnou průzračnost a hladkou krásu. Jak vám vysvětlí blízký infopanel, skleněné tabule se přichytily na točnu sádrou, shora na ni nasedala dřevěná, později kovová deska potažená leštícím filcem. K leštění se používala červená pasta s odborným názvem potte.
O tuto památku je dnes pečováno a nehrozí, doufejme, že opět upadne do zapomnění. Lesy ČR nad ní zřídili přístřešek, přímo altán se schůdky a přístupem z několika stran, který ji chrání před nepohodou počasí, o níž tady není obzvlášť v zimě nouze. Zároveň poskytuje pohodlný přístup návštěvníkům, kteří si mohou vše prohlédnout a strávit zde i příjemné chvilky odpočinku na cestě po stopách sklářů.
Drahokamy z továrny ve Frauentálu
Těm vytrvalejším doporučujeme vydat se na kole či autem za dalšími tajemstvími Českého lesa. Do 18 km vzdálené bývalé obce Frauentál. Tak ji nazvala vrchnost oficiálně, zmiňována je od r. 1726 jako Hochhofen – Vysoká Pec. Po roce 1716 zde fungovala vysoká pec na zpracování železné rudy z okolí, kromě kovových prutů a součástí strojů, vyráběla litinové kříže, které se dosud nalézají v okolí. Nás však zajímá, že byla v roce 1886 nahrazena sklárnou, fungovala zde až do roku 1925. Odtud také pochází snímek, jež jsme viděli na infopanelu v Anenské brusírně. Mistři skláři sedící s průzračným přes metr vysokým skleněným válcem na výrobu tabulového skla. I zde je infopanel, jsme na Vyhlídkové stezce Naučné stezky Rozvadov, na 11. zastavení. Vidíme na něm dobový obrázek Frauentálu i s továrnou v době největšího rozmachu. Také zbytky vysokých pecí v terénu. Ale na ně se už můžeme pěšky sami vydat. Stojí to za to, na zachovalém systému náhonů a rybníčků si totiž můžete v obrovských nánosech sklářské strusky nalézt své „drahokamy“, zbytky barevného skla či kachliček. Chodí je sem sbírat obzvláště děti už téměř celé století.
Křížová Huť a nedaleká zrcadlárna a drtírna
My však míříme dál, za další vzácnou technickou památkou. Do 33 km vzdálené Křížové Huti na úpatí vrchu Starého Herštejna. Za mistry
skláři jsme se přesunuli přes celý Český les až téměř na jeho východní okraj. A zase si vzpomeneme na infopanel z Anenské brusírny, ten ukazoval obrázek tabulového skla nalezeného právě na Křížové Huti. Zde byla založena sklárna s bývalou malou vsí v letech 1708-1710. Poslední zmínky o obydlení vsi jsou z roku 1930. Dnes je zde pod přístřeškem vzácná památka zbytků sklářských pecí bývalé sklárny. Okolo ní ale bývalo rušno. Za nedalekým můstkem přes Nemanický potok bývalo několik malých drtíren křemene, nedaleko fungovala v první polovině 19. století i brusírna skla. 300 metrů nad mostem pak byl hamr na výrobu cínových fólií, které používala bývala zrcadlárna v Křížové Huti. Poslední majitelé sklárny na Křížové Huti Zieglerové, známý rod sklářů z Českého lesa, hamr později přebudovali na leštírnu. A to my už víme moc dobře z předchozích zastavení, na co slouží brusírna a leštírna skla.
Za světovým unikátem značky Lötz do Klatov
A slíbené špičkové sklo mistrů sklářů z Čech? Dochovaly se ho celé vzácné sbírky. Světovým unikátem je výstava skla firmy Lötz. Ta je od roku 2014 instalována v PASKu, Pavilónu skla v Klatovech. Dalším místem je Sklářské muzeum v Anníně. Najdete zde vzácné kousky nejen z Anína, ale také z Lenory a jiných věhlasných českých skláren jižních Čech. Všechny už jsou dnes bohužel zaniklé. Snad je čeká stejná budoucnost jako v jiných částech republiky, kde na umění starých sklářů s úspěchem navazují noví mistři skláři v malých dílnách či větších soukromých provozech. Především je tomu tak na severu Čech, ale nejen tam. Nikdy nechybí výrazná složka exportu a tak zůstává české sklo přes všechny těžkosti, které sklářský průmysl zažil a zažívá, stále věhlasné a známé v celém světě.
Text a foto: Milena Městecká
