Úvod Umění Snové krajiny Jana Parkmana
UměníVýstavy

Snové krajiny Jana Parkmana

30

Až do 31. května 2022 máme možnost navštívit výstavu fotografií českého uměleckého fotografa Jana Parkmana, která seDSC_0008 nachází v budově Ochranné organizace autorské na Národní třídě v domě č. 41, který je v těsné blízkosti Jungmannova náměstí. Výstava je otevřena od pondělí do čtvrtka od 9 do 16 hodin a v pátek od 9 do 14 hodin.

Parkmanovy fotografie podzimní a zimní přírody vyzařují atmosféru snu, poezie a tajemství. Divák má chuť nejen přírodní scenérii zpovzdálí pozorovat, ale i pomyslně vstoupit do zachycené krajiny, aby naplno procítil to, co mu obraz v náznacích nabízí.  Protože se opravdu jedná o obrazy ve fotografii. Na snímcích, na nichž autor zachytil polopusté přírodní motivy z polabské nížiny, návštěvník najde scenérie se změtí rákosí, křovin a trav, úctyhodně staré kmeny stromů, jejichž rozpukaná kůra jako by odpovídala na estetickou výzvu geologické struktury prvohorních skal, odlesky zapadajícího slunce v nehybné vodě, let vyplašených kormoránů nebo odraz ladného labutího těla na hladině klidné zátoky. Všechny tyto Parkmanovy fotografie mají společnou atmosféru, kterou bych nazvala magií tajuplného snu.DSC_0033

Ve stopách mistrů černobílé fotografie

Musím zdůraznit, že právě volba černobílé fotografie je pro Jana Parkmana zcela zásadní, protože právě díky metodě kombinace světla, tmy, šera a pološera se mu daří vytvořit náladu zobrazeného fotografického příběhu. Jan Parkman zůstává černobílé fotografii věrný po celou svou kariéru a o barevné fotografii, o níž soudí, že je jí v dnešním světě až příliš mnoho, ani do budoucnosti neuvažuje. Sám se vyznává, že jde ve stopách svých velkých předchůdců, jako byli Františka Drtikol nebo Josefa Sudek, a já s ním souhlasím. Ale příroda, se svým tajemným půvabem i bizarními tvary, je jen jednou z oblastí umělcova zájmu. Jan, jemuž bude v září osmdesát let, také často fotografuje ženské akty. Jeho modely nejsou vždy v rozkvětu mládí. Fotografoval i maminky v očekávání miminka nebo ženy v kráse zralého věku, na nichž všech obdivuje ladnost křivek a tajuplnost tvarů ženských těl. Zvláštní kapitolu jeho tvorby pak tvoří portréty umělců, herců, spisovatelů, básníků nebo zpěváků, kde se mu nezřídka podařilo vystihnout nejen atmosféru okamžiku setkání, ale i charakter dané osoby.DSC_0020
Na tomto místě bych chtěla vzpomenout návštěvu Dominika Fernandeze v roce 1992 ve Francouzském institutu v Praze, kam tento už tehdy známý francouzský spisovatel přijel představit svůj poslední román Porfirio a Constance. Pozvala jsem  Jana Parkmana, aby při setkání s autorem udělal pár snímků. Výsledkem byly snad nejvýstižnější fotografie tohoto slavného člena Francouzské akademie, z nichž ten, kdo je vidí byť poprvé, okamžitě pochopí složitost spisovatelovy osobnosti. V devadesátých letech a v prvním desetiletí tohoto století mne totiž Jan Parkman často doprovázel na různé prezentace francouzských, belgických a kanadských básníků, jejichž básně jsem tehdy překládala do češtiny. Ve spolupráci s kulturními středisky zemí jejich původu jsem je zvala do Prahy, aby se tu představili svým českým čtenářům. A tak mám díky Janu Parkmanovi celou galerii snímků z těchto setkání, na nichž jsou zachyceni i mnozí čeští básníci, kteří se jich zúčastňovali, ale z nichž mnozí dnes už nejsou mezi námi. Při našem posledním posezení u kávy nedávno v Praze se mi Jan svěřil, že mezi předními kulturními osobnostmi fotografoval i tři ruské básníky při jejich návštěvě v Praze: Andreje Vozněsenského, Jevgenije Jevtušenka a Bulata Okudžavu. Dílo básníka, spisovatele a písničkáře Bulata Okudžavy, který psal rusky, ale byl abcházského původu, již od mládí velmi obdivuji. Za sovětského režimu byl vysílán na Západ, aby odtud přivážel valuty, ale ve vlastní zemi měl zakázáno vystupovat na koncertech. Rusové, s nimiž jsem se ve Francii setkala, mne prosili, aby si ode mne mohli přehrát Okudžavovy písně, s nímž jsem měla čest osobně se seznámit po jednom z jeho pařížských koncertů. Básník Paříž miloval a v roce 1997 tu i zemřel. Parkmanovy fotografie zajímavých osobností jsou trvale vystaveny a přístupny veřejnosti v kuloárech Správy majetku odborových svazů kultury, SMOSK, v budově na Senovážném náměstí č. 23. I ony se zaslouží shlédnutí právě pro svoji naprostou autentičnost a nestrojenost.

Jak jsme se poznali

S Janem Parkmanem jsem se seznámila počátkem osmdesátých let díky své spolužačce a přítelkyni, která také už dávno není mezi námi. Po roce 1989 mne spolu několikrát přijeli navštívit do Colombes na předměstí Paříže, kde žiji se svým francouzským manželem již od roku 1974. Hned při jejich první návštěvě jsme se domluvili, že budu vystavovat Janovy fotografie v jihofrancouzské obci Nant, v galerii, kterou jsme tam nedlouho před tím v našem „letním sídle“ otevřeli. A protože mi Jan svěřil krásné černobílé fotografie Prahy, která se tehdy teprve začala probouzet z dlouhého spánku, nazvali jsme naši výstavní síň Paris – Prague. Druhým vystavujícím v prvním roce konání výstavy byl strýc mého manžela Adolphe Ravel, malíř francouzsko-italského původu, který byl rovněž především krajinář a portrétista. Vedle Parkmanových černobýlých „snů“ vystavoval o generaci starší Ravel jemně barevné akvarely, jejichž námětem byla jak rodná Itálie, kde každoročně celé léto vystavoval v Neapoli, tak Paříž, kde už od dvacátých let minulého století žil a působil v umělecké skupině Ecole de Paris (Pařížská škola).DSC_0036 Členy tohoto slavného združení byli především cizinci, kteří žili a tvořili v Paříži, jako např. Chagall. Kisling, Picasso, Gris, Modigliani, Foujita, Soutine, Picabia, Appel, de Stael, Vasarely, Zao Wou-Ki a řada dalších známých umělců. Jan Parkman v Nant vystavoval po několik let. Svými žánrovými snímky sklidil takový úspěch, že se mnozí návštěvníci galerie rozhodli jet se do Prahy podívat. Musili si ale pospíšit, aby ještě zastihli ty polorozpadlé zdi staroměstských parků, které v té době nějaký zamilovaný kluk nanejvýš počmáral bílou křídou, aby vyznal lásku milované dívce. Už tehdy dával fotograf přednost krajině zimní, zpustlým alejím, opuštěným kaplím, liduprázdnému Karlovu mostu, oprýskaným omítkám starých domů, hladovým kosům na tajícím sněhu a podobným lehce melancholickým motivům. Letos v létě bude Jan v Nant vystavovat znovu. Věřím, že jeho citově zabarvené přírodní scenérie českých luhů a hájů znovu upoutají pozornost návštěvníků.

Snímky, které obešly půl Evropy

Když Jan Parkman začal vystavovat ve Francii, měl za sebou už řadu úspěšných výstav jak v Československu, tak v zahraničí. Ale další významné výstavy na něj teprve čekaly. Prezentovat své fotografie na veřejnosti a publikovat je v tisku začal už na střední škole a pokračoval v tom i během studií na pedagogické fakultě UK i dálkového studia na FAMU. První samostatnou výstavu měl Jan v roce 1988 v Náchodě, po níž v následujícím roce přišla pro něj významná výstava v Galerii československých spisovatelů v Praze. V té době pracoval nejprve jako výtvarný redaktor v jednom známém nakladatelství, později jako fotoreportér a redaktor v denním tisku a ještě později jako profesor teorie fotografie na jedné pražské odborné umělecké škole. Další výstavy se pak jen hrnuly. Pomineme-li všechny ty pražské, např. v galerii Jana Kristoforiho, v galerii Scarabeus, v Pen Clubu nebo v Židovském muzeu, i mimopražské, např. ve výtvarném centru Marc Chagall v Ostravě, v Městské galerii v Poděbradech a v mnoha jiných českých městech, uveďme alespoň úspěchy, které sklidil v Belgii, v Chorvatsku, Rakousku, Německu, Norsku, Finsku nebo Švýcarsku. Tento výčet ale není úplný.IMG_1799
Vraťme se ještě k současné výstavě na Národní třídě

Ta by milovníkům umělecké fotografie rozhodně neměla uniknout. Jan Parkman ji nazval Depresivní romantika na fotografiích, ale ujišťuji čtenáře, že jeho umělecké snímky na něj nebudou působit nijak depresivně. Jsou snové, hluboce zažité, prozrazující citlivost autorova pohledu a jeho smysl pro tajuplnou atmosféru krajiny. Je to pocta přírodě, která žije svým životem bez zásahu lidské ruky. Tím nejen vzbuzují hluboké dojmy, ale nutí i k zamyšlení nad naším vztahem k přírodě. Nad tím, že příroda ke své existenci člověka vlastně vůbec nepotřebuje a že v současné době na mnoha místech už jen přežívá navzdory tomu, jak člověk mění její vzhled a často ji i znetvořuje a zabíjí. A proto, jak zpívá můj milovaný Bulat Okudžava, „dokud se země ještě točí“ (poka zemlja ješčo věrtitsja),  je důležité a krásné zachytit její přirozený, byť i trochu smutný půvab. A když se to podaří, zaslouží si autor snímků náš obdiv i vděk. Díky, Honzo!DSC_0046

Jana Boxbergerová,
básnířka a překladatelka, která též propaguje české výtvarníky a jejich umění ve své francouzské galerii

Populární články

Související články

Umění

Tváře a ruce

Našim čtenářům dobře známý malíř Vojtěch Kolařík oslavil v loni v plném zdraví a...

CestováníKulturaVýstavyZaujalo vás

Kam budeme letos cestovat?

Již za pár dní vedou veletrhy HOLIDAY WORLD & REGION WORLD trendy...

Umění

Šípkova čínská karta

Bylo to právě osm let, kdy třináctého února roku 2016 zemřel světoznámý...

UměníVýstavy

Od října do října

O stejnojmenné výstavní šňůře přední české výtvarnice Bohunky Waageové jsme se společně...