Úvod Kultura Leonard Cohen vystoupí 21. července v Praze
Kultura

Leonard Cohen vystoupí 21. července v Praze

31

Pozoruhodný život

Fascinující podrobný životopis od Anthonyho Reynoldse čerpá z desítek nových rozhovorů s minulými i současnými členy Cohenových doprovodných skupin, jeho obchodními partnery, redaktory, přáteli, fanoušky, producenty, kolegy, odpůrci a vrstevníky.

Navzdory Cohenově uhýbavosti, která je příznačná pro jeho vlastní zpětné pohledy na uplynulých čtyřicet let, se z textu knihy postupně vynořuje překvapivě upřímný obraz legendární osobnosti, jež se těší ojedinělé loajalitě obdivovatelů a ctitelů všech věkových skupin. Od dávných málo lukrativních začátků mladého a nadšeně přijímaného montrealského básníka přes hojné cestování, milostné vztahy a náboženské krize k nedávným koncertním šňůrám se tu Cohenův život předestírá jako dosud nikdy.

Leonard Cohen vystoupí 21. července v Praze ve 20:00 hodin v O2 aréně.

GENESIS – ukázka z knihy

Leonard Norman Cohen se narodil ve tři čtvrtě na sedm ráno 21. září 1934 Nathanovi a Mashe Cohenovým v Montrealu. Výběr jeho prvního křestního jména následoval rodinnou tradici příležitostně pojmenovávat mužské potomky jménem začínajícím na L – jeho dědeček se jmenoval Lyon a jeho pradědeček Lazarus. Na nový přírůstek do rodiny už nedočkavě čekala starší sestra Esther, narozená v roce 1929. Leonardův otec Nathan byl hrdý a řádný muž s jistými sklony k hloubavosti a občasným záchvatům romantické melancholie. Dokonce i na tehdejší dobu byl poněkud staromódní: dvorný, usedlý, s impozantním knírem, vždy v dokonale padnoucím oblečení, občas nosil monokl, vyznačoval se nesmlouvavými názory na morálku a jeho vždy náležité chování na veřejnosti jen zřídkakdy nerámoval oblek s pečlivě uvázanou kravatou. A ke společné večeři se v domácnosti Cohenových všichni převlékali.

V době, kdy se mu narodil syn, už byl Nathan veteránem první světové války – de facto byl jedním z prvních židovských důstojníků sloužících v kanadské armádě. Nathan neprošel zkušeností první světové války nepoznamenán. Primitivní hrůzy čerstvě technicky zmechanizované zákopové války zanechaly nesmazatelné stopy v srdci a duši každého, kdo je prožil, ale v Nathanově případě způsobily i fyzické oslabení, a on se z této zkušenosti nikdy zcela nevzpamatoval. Nathan, neboli „Nat“, jak ho nazývali jeho blízcí, byl upřímný vlastenec. Původním povoláním byl inženýr, ale většinu života pracoval v rodinné oděvní firmě The Freedman Company. Její prostředí bylo velmi příhodným zázemím pro tohoto zdrženlivého muže zakládajícího si na správných způsobech, který byl v hloubi duše světák se slabostí pro kamaše, elegantní vestičky a výstřední klobouky. Tuto zálibu v oblečení měl po něm později zdědit i jeho syn, byť v poněkud rafinovanější podobě.

Přestože Leonardův otec měl poněkud uzavřenou povahu a smysl pro styl, byl zároveň i hrdým a aktivně vlasteneckým občanem, který si pokládal za čest, že mohl dobrovolně sloužit své zemi v první světové válce. (Je možné, že ačkoliv byl Leonard v různých obdobích označován jako „hipík“ nebo „buddhista“, včetně všech souvisejících asociaci naivního bojovníka za mír, pod vlivem svého otce si po celý život uchoval obdiv k vojenskému modelu a nikdy sám sebe nepovažoval za pacifistu, ale právě naopak. Ve skutečnosti, jak Leonard později přiznával, to bylo tak, že pokud by byl osud nabral jiný směr a Nathan by ještě žil, Leonard by býval na otcovo naléhání nastoupil na vojenskou školu.) Protože Nathan poněkud postrádal hudební sluch, byl v oblasti hudby značně zatvrzelým konzumentem a jeho vkus se zaměřoval na komické opery Gilberta a Sullivana a tradiční skotské písně v podání Harryho Laudera. Živě se zajímal také o fotografii a film a nesčetné minuty z podomácku natočených filmů zachycujících jeho mladou rodinu se dodnes objevují v dokumentárních filmech o jeho synovi.

Jeho manželka a Leonardova matka Masha byla oslňující kráska, elegantní, s oduševnělými a živými rysy. Pocházela z Litvy, která byla tehdy součástí Ruska, odkud uprchla před stalinským režimem, a celý život v sobě nosila skrytou melancholii onoho kouta světa, kterou zčásti vyvolávalo i jeho počasí, dokonce i v době, kdy plnila svou roli povýtce spokojené kanadské manželky a oddané židovské matky. Jako školená zdravotní sestra, která za války pracovala pro Červený kříž, byla pro válečného veterána s podlomeným zdravím dokonalou ženou. Leonardovi a Esther byla vice kamarádkou než pouhou mateřskou autoritou, zejména čím byly její děti starší, chovala se k nim s neobvyklým respektem a později, když konečně dospěly, jako k sobě rovným. Leonard často vzpomínal, že když se jí se svými náctiletými kamarády nahrnul nad ránem do kuchyně po bujaré noci strávené ve městě, vždycky sešla dolů a přivítala je. Místo aby vytvářela dusno nebo ho zahrnula výčitkami, uvařila čaj, přichystala pro všechny snídani a sedla si s nimi ke stolu, zatímco nad zelenými trávníky sousedícího parku na montrealském Murray Hillu začínalo pomalu svítat.

Cohenovi bydleli v dvoupatrovém cihlovém dvojdomku ve Westmountu, lepší středostavovské čtvrti v Montrealu ležící na svahu Mount Royal. Dům a sousedící park poskytovaly nádherný výhled na město, na jehož okraji přežívala indiánská rezervace kmene Mohawků jménem Kanawake. Některé z Leonardových nejranějších vzpomínek na otce pocházejí z doby, kdy ho Nat brával do rezervace na procházky. Po prvních patnáct let života obýval Leonard miniaturní pokojíček v zadní části domu, s malým oknem vedoucím do bujné zeleně parku, kam pravidelně chodil venčit svého psa, skotského teriéra jménem Tinkie.

Leonard na Tinkieho nikdy nezapomněl, a s láskou o něm mluvil jako o „nejbližší bytosti, kterou jsem v dětství měl. Ten pes spával pod mou postelí a každý den mě doprovázel do školy a čekal na mě… byl to ten nejvěrnější kamarád.“ Tinkie umřel, když mu bylo třináct let. „Jednou v noci chtěl jit ven,“ vypráví Cohen, „a tak jsme mu otevřeli dveře… bylo to v zimě, a on vyšel ven a už jsme ho nikdy neviděli. Bylo mi z toho hrozně smutno… našli jsme ho až na jaře, když roztál sníh a zpod sousedovic verandy se začal linout příšerný zápach… Tinkie odešel pod sousedovic verandu umřít. Chtěl tím možná projevit ohleduplnost vůči svým panům.“ Cohen nenahradil Tinkieho jiným psem, nikdy v životě už pak žádného neměl. A na prádelníku v jeho bytě v Los Angeles dodnes stojí zarámovaná fotografie jeho prvního a posledního zvířecího souputníka.

Když v Evropě zuřila druhá světová válka a na povrch pomalu vyplouvaly hrůzy toho, co vešlo do historie jako holokaust, Leonard a děti jako on byly děsivých zpráv o těchto událostech ušetřeny. Když se pak na konci války objevily fotografie koncentračních táborů, místní noviny je otiskovaly jenom jako součást přílohy, která se dala z novin vyjmout, aby je bylo možno před dětmi schovat. Chlapec Leonard si byl skutečnosti války vědom, ale zdá se, že v té době v něm nezanechala žádný zvláštní emocionální dojem. „Mezi našimi oblíbenými činnostmi,“ vzpomíná, „bylo chodit do kina, učit se písničky, navštěvovat nedělní školu. Byla válka, žvýkačky a čokoláda byly hotová vzácnost, takže když jste náhodou nějaké měli, byl to svátek.“ Leonard tedy vyrůstal v emocionálně bohatém, kulturně smíšeném prostředí silné a typickým způsobem jedinečné rodiny. Základní kameny jeho výchovy, ať už skryté, nebo zjevné, se v jeho životě i umělecké dráze znovu a znovu opakovaně projevovaly. Zcela nepochybně zdědil otcův smysl pro povinnost, morálku a slušnost, neodolatelně vyvažující a doplňující jeho vášeň pro nablýskané boty, manžetové knoflíčky, ručně šité obleky a klobouky nošené frajersky na stranu. Z matčiny strany se v něm projevoval dědičný sklon k melancholii, kterou se lidé jejího národa vyznačovali po celé generace východoevropských zim. Mashin vliv také významně spoluutvářel Leonardovu lásku k příběhům, víru v obecnou působivost písní a smysl pro historii, kterou jejich hudba v sobě nesla. Tyto mocné a hluboce zakořeněné duchovní a emocionální inspirační zdroje, které mladého Cohena od dětství naplňovaly, spojovala v jeden celek prastará, jednoznačně definovaná a zřetelně rozpoznatelná víra – judaismus.

Toto náboženství, s jeho přísně dodržovanými, specifickými zvyky a nezaměnitelnými charakteristickými rysy, vždy pro Leonarda představovalo dědictví, které zřejmě nikdy vážně nezpochybňoval, dokonce ani ještě jako mladík, natož aby se proti jeho vlivu bouřil. Od nejranějšího dětství tuto viru i její rituály, modlitby a symboly – všechna její vnější gesta a mechaniku – bezvýhradně přijímal jako svůj uděl a žil s ní, jako by byla vynalezena zvlášť pro něj. Jako většinu chlapců jeho věku ho nudily náboženské rituály, v jeho případě návštěvy synagogy a hebrejské školy. Ale v konečném důsledku se k tomu, čím je, hlásil s hrdostí. „V životě jsem se ani na okamžik nebouřil proti své rodině,“ vzpomínal. „Rodiče na mě vždycky působili jako nesmírně slušní lidé.“ Tato víra, v niž se „zapaluji svíce a pronášejí modlitby“ a v níž „existuje velmi silné povědomí tradice“, vždy poskytovala Leonardovu životu pevný řád, útěchu a oporu.

V Leonardově výchově, stejně jako u mnoha jiných lidí žijících ve stejné víře a ve stejné době, bylo vzdělání neoddělitelně spojeno s náboženstvím a náboženství hrálo důležitější roli než samotná kultura, ale to v daném kontextu nebylo nic neobvyklého. „Moje výchova byla spíš tradiční než ortodoxní,“ vzpomínal Cohen. „Naše domácnost byla skrznaskrz židovská a dostávalo se mi dobrého vzdělání.“ Cohenovi byli v montrealské židovské obci vážená rodina, ale přesto stáli trochu stranou jejího dění, protože mluvili převážně anglicky – Masha si cely život uchovala lehký východoevropský přízvuk – ve městě, kde běžným jazykem byla francouzština. Masha, která přijela do Kanady jako mlada dívka, nechovala vůči své „staré vlasti“ žádné sentimentální city a neměla žádné nutkání vrátit se do země, odkud ona a její rodina přes půl světa uprchli. Tento nedostatek sentimentu a téměř naprostá absence stesku po domově je něčím, co Cohen po matce jednoznačně zdědil.

Kniha je k dostání za doporučenou cenu 369 Kč.

Populární články

Související články

CestováníKulturaVýstavyZaujalo vás

Kam budeme letos cestovat?

Již za pár dní vedou veletrhy HOLIDAY WORLD & REGION WORLD trendy...

Pázdniny na|Zanzibaru nemají chybu
CestováníKulturaZaujalo vás

Dva týdny prázdnin na Zanzibaru

Když přistanete na letišti na Zanzibaru, projdete další kontrolou zavazadel a teprve...

Kultura

Haló, paní Bohunko…

Populární pražská AA-gallery výtvarného umění v Domě u Černohorských na Újezdě je...

HodinkyKultura

Výstava hodinek na pražském Žofíně 20.-21. října

Hodinky jsou pro mnoho mužů jediným krášlícím prvkem. Můžeme k nim ještě počítat...