Spisovatel Josef Habas Urban (nar. 1965) se ve jmenovaném knižním thrilleru vrátil ke zmizení trojice českých studentů v roce 2001, kteří se bezesporu stali obětí albánského gangu, obchodujících s lidskými orgány. Vzhledem k tehdejší mezinárodní politické situaci, přející si rozbití Jugoslávie a posílení Albánie s ukradením srbského Kosova, nebylo přáním ani tento zločinný případ vyřešit. Protože se nestaral Interpol, natož pak naše policie a ministerstvo zahraničí, tak se do vypátrání strašného osudu Jana i Michala Pavelky a Lenky Tučkové dal reportér, spisovatel a filmař Josef Urban. Jako muž činu, vytrénovaný sportovec a zkušený vodák se dlouho nerozpakoval. Spakovaný byl za pár minut a vyrazil za svým náročným úkolem takříkajíc bez váhání.
Snad s jediným přáním, že po více jak deseti letech se již zdejší nacionalistické i mocenské snahy a emoce zklidnily, válečné zločiny Kosovské osvobozenecké armády se šetří a mezinárodně odsuzují, a že tedy snadněji dojde k objasnění celého případu. O tom, jak hluboce se mýlil, svědčí následující řádky.
Za slůvky „tak se dal“ je skryto náročné a nebezpečné osobní pátrání v místech činu, ve vesnicích a na samotách v příznačně nazvaných Prokletých horách na severu Albánie, kde není radno se v jednotlivcích pohybovat dodnes. Za mimořádných osobních útrap a nároků na fyzickou kondici v nehostinném, tvrdém kraji, kde mu příslovečné klacky pod nohy házela jak albánské policie, tak i místní škipetaři, konečně Urban narazil na člověka v jedné odlehlé horské vesnici, který si události z roku 2001 a trojici studentů dobře pamatoval.
„Nejenom to, on o tom byl dokonce ochoten vyprávět. Jeho svědectví se mi stalo jedním z hlavních stavebních kamenů thrilleru,“ vzpomíná spisovatel.
Svou napínavou knihou, ve které – na základě své autorské představivosti a tvůrčí fantazie, s řadou fiktivních postav i událostí, do nichž promítl své vlastní konkrétní zkušenosti a zážitky z cest do Albánie – alespoň symbolicky vyrovnal Urban náš celospolečenský dluh oné trojici novodobých mučedníků. Česká republika není Velká Británie, ani USA, aby poslala ke břehu té či oné země, která ublížila jejím příslušníkům dělové čluny či zahájila humanitární bombardování, ale sedět se založenýma rukama, jak učinili (ne)zodpovědní úředníci ministerstva zahraničí se jen tak omluvit nedá.
… příběh má ale pokračování!
Čtenáři Urbanova prvního svazku, který vyšel v nakl. The Dog Trail Jany Vávrové, si jistě dobře pamatují na závěrečné kapitoly Návratu do Valbone. Jedna z nosných postav románu, Srb hledající svého syna, kterého potkal stejný osud jako trojici českých studentů, bere spravedlnost do své ruky a zločinnou kliniku o samotě v nepřístupných horách vypaluje. To však neznamená tečku za celým příběhem, naopak, trojtečku, dalo by se říci, naznačující, že příběh bude pokračovat.
Že se k němu Josef Habas Urban v zamýšleném druhém, závěrečném dílu knihy časem vrátí. Ten čas je zde, spisovatel Habas právě dopsal poslední kapitoly knihy, navazující na předchozí, pod názvem:
Stíny Valbone – pomsta
Při této příležitosti jsme se zeptali na obsah. Josef Habas Urban drží v ruce rukopis o více jak stovce stránek a telegraficky vysvětluje:
„Hlavní hrdinka Jana se po návratu z Albánie odstěhuje na vesnici. Její rodina je předešlými událostmi zničená. Přítel Josef, který ji do Albánie doprovázel, zahynul při útěku z Valbone. Děj se začíná odvíjet od okamžiku, kdy Jana nalezne na zadním sedadle svého vozu Josefovu fotografii, datum pořízení snímku je staré sotva pár dní. Události nabírají na gradaci. Jana se snaží zjistit, kdo a proč se jí vloupal do domu. Jenže odpovědi na její otázky jsou stejně křivolaké, jako metody albánské mafie…“
Pointu knihy neprozradíme, o tu zvídavé čtenáře předčasně připravit nechceme. Jisté je, že celý napínavý příběh druhého dílu je psán živým jazykem s bohatou slovní zásobou, má spád i napětí – což jsou charakteristické znaky Urbanovy tvorby, kterou známe kupříkladu z jeho předchozích knih Zloděj psů či Habermannův mlýn.
Závěrem
Muslimští Albánci jsou vesměs útoční nacionalisté, nepřestávající toužit po tzv. Velké Albánii a tiše podporující šíření islámu do křesťanských zemí. Kosovo nepřestává být nebezpečným regionem, jeho prosperita je bezesporu z velké části založena na zločinu, od obchodu s drogami až po prostituci. Albánští Kosované mají své aktivity v řadě evropských měst, ne jinak je to v Praze. Dosud si kupříkladu pamatujeme na střelbu na náměstí Míru v Praze, kde zabili svého krajana za bílého dne ve jménu tradiční krevní msty.
Ptáme se spisovatele a nyní i investigativního novináře Urbana, který militantní Albánce ve svých dvou knihách nijak nešetří, zda nemá strach z jejich msty. V té jsou přece mistři. Vždyť Albánie je poslední země v Evropě, kde se donedávna krevní msta praktikovala.
„Nemám. Nejsem přece žádný prokletý spisovatel Salman Rushdie, aby na mě nějaký imám vyhlásil klatbu a vypsali na mou hlavu odměnu. Koneckonců, vždyť jsem nikomu nic osobně neudělal. Myslím, si ale, že obavy by měli mít především ti, kteří se na mafiánských aktivitách podíleli. Navíc, já jsem za léta prožitá na divoké vodě i při toulkách po nehostinných končinách světa zvyklý nosit kůži na trh. I tak se ale občas podívám, zda mi někdo kupříkladu nepropíchl gumy mého vozu…“
Ivan Černý
Foto archiv
