Žijící legenda pražských fotografů František Dostál nám udělal před krátkým časem velkou radost svou další fotoknihou vydanou v nakladatelství Vykulilová Alena Photo. Jeho celoživotní toulky rodnými Vršovicemi s aparátem v ruce potěší nejenom milovníky pragensií, ale především obdivovatele a sběratele Dostálova fotografického kumštu. O patriotech této jedné z nejpražštějších pražských čtvrtí ani nehovoře…
Jak známo, první písemná zmínka o Vršovicích je z roku 1088, za městys byly uznány L.P. 1 885, na město povýšeny 1902 a k Velké Praze připojeny jako Praha XIII. v roce 1922. Jedná se o čtvrť, která byla již před připojením k metropoli městem s velmi starobylou historií.
Vršovice dodnes neztratily nic na svém kouzlu rozmanitosti. Najdeme zde kupříkladu mimořádnou památku, funkcionalistický kostel sv. Václava na Čechově náměstí, noblesní secesní domy i zbytky starých venkovských Vršovic, včetně pozůstatku chudinské kolonie. Ještě jsou mezi námi pamětníci obřího zábavného lunaparku z počátku dvacátých let minulého století, kam se stahovala galérka rady Vacátka z celé Prahy. Ano, řeč je o Edenu s pochybnou pověstí. Zapomenout nemůžeme ani na další kuriozitu, doslova celorepublikový unikát, kdy jsou na území Vršovic hned dva stadiony tradičních prvoligových klubů – Bohemians a Slavia. To vše a mnohem více, včetně místních postav a postaviček, zachytil svou černou bedýnkou František Dostál (nar. 1938) na téměř dvou stech stranách knihy, stále ještě vonící tiskařskou černí. Jistě není bez zajímavosti, že je zde k vidění 179 dosud nezveřejněných fotografií.
Moje rodné Vršovice
Dejme však slovo autorovi: S kouzlem fotografie jsem se seznámil během studií na průmyslové škole v Masné ulici, avšak můj zájem a tělo ještě patřilo několik let lehké atletice. Navíc jsem v té době nevlastnil žádný fotoaparát a moje nepokojné nohy mě lákaly na toulky českou krajinou.
Ke zhotovení fotografie do mého prvního občanského průkazu jsem navštívil ateliér Čámský v domě na bývalém tržišti, v němž bývala také vinárna U Trnků. Samozřejmě, že jsem tehdy nevěděl, že pan Čámský byl rovněž uznávaným fotografem v cizině, neboť svou volnou tvorbu vystavoval v USA, Kanadě ba i Japonsku. Nad fotoateliérem existuje hospoda Na tržišti, v níž jsem poznal mnoho zajímavých lidí. Například úžasného harmonikáře Frantu Vyhnala, často jsem si tady popovídal s drobnou a milou zpěvačkou z divadla Semafor Janou Petrů, jejíž život předčasně ukončil doma výbuch karmy. Někdy se zastavil i herec Leoš Suchořípa. Ten se dostavoval i do jiné proslavené vršovické hospody U ječmene, někdy jen v pantoflích a v županu. Jeho úsměvy, jakožto řady dalších kunčaftů, jsem mnohokrát zachytil. V Charkovské ulici nešlo neminout a nepozdravit herce Jiřího Císlera a někdy i neminout hudebníka Vratislava Brabence z party Plastic people…
Předchůdci a učitelé
František Dostál v úvodu své báječné fotoknihy dále vzpomíná: Mimo pana Čámského byly Vršovice také bydlištěm fotografky Emily Medkové (1928 – 1985). Ta se svým mužem a velkým českým malířem Mikulášem Medkem bydlela v Estonské ulici. Patřila mezi skupinu pražských surrealistů a měla cit pro objevování nevšedních motivů, ale také vztah k výtvarné fotografii. Pravdivé tajemství Vršovic neuměl jsem nikdy zcela objevit. Pomocníkem mi byla alespoň fotografie. Mým slavným předchůdce byl fotograf ing. Přemysl Koblic (1892 – 1955), který bydlel v Ruské ulici. Nikdy jsem ho nepotkal, a přesto se pro mě stal vršovickým kouzelníkem. Narodil jsem se totiž o 46 let později, ale často se toulal mezi domky starých Vršovic pod kostelíkem sv. Mikuláše, i když jsem doposud nevlastnil fotoaparát. O něco později jsem ale přicházel do vinárny U pantáty na Francouzské, kde se někdy zastavil i on…
Čas běžel pořád jedním směrem…
…a já se od roku 1962 až téměř do konce 20. století začal věnovat také Vršovicím. Vůbec první mou fotografii otiskli v týdeníku Květy v roce 1964. Stejný rok mi přinesl další milý zážitek, když jsem v deníku Svobodné slovo spatřil fotografii Lva Pachnera, zachycující znak vršovických fotbalistů Bohemians nad vchody na stadion, i když klub tehdy nesl název ČKD Stalingrad. Klokan uprostřed znaku byl mým dílenským dílem a naštěstí jsem si ho vyfotografoval, takže je možné ho spatřit v představované publikaci. Ona fotočka v denním tisku způsobila, že byl znak asi po půl roce na příkaz vyšší moci odstraněn…
Epilog
Stává se… říká čtenářům František Dostál, že …se člověk později vrací do míst, kde poprvé lezl po čtyřech. Já pobýval v této čtvrti přes třicet let a docházím tam doposud mezi kamarády, kteří ubývají stejně, jako mizí hospody, v nichž jsem poznával mnohé zajímavé lidi. Snažil jsem se do fotografií vepchávat svůj svět a mám pocit, jako bych ve Vršovicích potkával a cítil za zády dech největšího Čecha – Járy Cimrmana, i když jsem nikdy nespatřil jeho tvář. Ani na zastávce jindřichohradecké úzkokolejky Kaproun, kde Járu Cimrmana po roztržce pomocí násilí z vagónu vyhodili a on tam dosud na památku leží v sošném provedení s obličejem k zemi. No, a mně zůstal dobrý pocit, že jsem se snažil i na fotografiích z rodných Vršovic po sobě cosi zanechat pro ostatní, čeho jsem si považoval…
Ivan Černý
Foto nakl. Alena Vykulilova Photo
