Řeč je o neblaze proslulé Ruské osvobozenecké armádě, zformované zrádcovskými důstojníky sovětské armády, kteří se
dostali do rukou nacistů během bojů druhé světové války v letech 1944. Tři ze 75 zajatých vysokých sovětských důstojníků využili k osobní záchraně možnost vytvořit jednotky, bojující na straně hitlerovského Německa proti vlastnímu lidu.
Pětasedmdesát let po tom se v rámci přepisování dějin zcela programově a cíleně šíří nejrůznější fámy o tom, že se vlastně jednalo o muže, statečně bojující proti bolševismu a lidovému zřízení Sovětského svazu, kteří se v závěru války vyznamenali dokonce jako praví osvoboditelé Prahy. Nechme stranou, že se k této mezinárodní kampani, šířené v rámci očištění nacistických výbojů, sledujících jediný cíl, nastolit pořádky nehynoucí Třetí říše a totální likvidace tzv. méněcenných ras (včetně Slovanů) a vyvinění se z německých válečných zločinů, přidává řada současných českých kolaborantů, včetně primátora Prahy Hřiba nebo starosty Řeporyj Novotného. Jeden se na listinu domácích zrádců a hanby zapsal stržením pomníku maršála Koněva, osvoboditele Prahy, druhý pomníčkem tzv. Vlasovců. I proto před krátkým časem vlastně vznikla publikace, kterou máme v ruce.
Vlasovci
Představovaný paperback s řadou dobových snímků k tisku připravil publicista Jaroslav Kojzlar a kolektiv. Vznik publikace inicioval novinář a reportér Roman Blaško, jeden ze šesti spoluautorů, mezi nimiž je badatel Emil Kulfánek, historici Jiří Jaroš Nickelli a Jan Koros, v neposlední řadě pak pamětník Emil Šnerberg.
Fotograf a žurnalista Roman Blaško je především čtenářům Haló novin známý jak svými aktuálními komentáři, tak reportážemi z řady míst, kam se hned tak řadový novinář jen těžko dostane. Mimo jiné jsme mohli sledovat jeho materiály z cest kupříkladu do Pekingu, Paříže, objektivní reporty z Ukrajiny během jeho poslání v roli mezinárodního pozorovatele průběhu voleb či reportáže a nedávné rozhovory z bitevní linie válkou zmítaného Karabachu. Proč se však takříkajíc pustil do Vlasovců?
„Jak jste naznačili v úvodu, intenzivně se začínají přepisovat dějiny, a to s oficiálním posvěcením Evropského parlamentu. Lidé zaměstnáni svými běžnými starostmi a zahlceni informacemi, neví, čemu a komu mají vlastně věřit. Stokrát opakovaná lež se pro ně snadno stane pravdou. To platí samozřejmě i v případě Vlasovců. Já, jako novinář, který pravdu hledá a bere za povinnost bezprecedentně ji bránit, se s touto situací odmítám smířit a tak – píšu. Jak to bylo ve skutečnosti, objektivně, pravdivě…“
O relativizaci Vlasovců s reportérem Blaškem
„Aby se dosáhlo přepsání dějin, musíme nejdříve relativizovat řadu pojmů. Osvoboditel, okupant. Zářný příklad máme z Ukrajiny. Banderovci jsou pro Evropu zatím ještě kontroverzní, ale už nejsou vrazi, přesto, že páchali ty nejbizarnější vraždy, jaké si lze vůbec představit, a to hlavně na civilním obyvatelstvu. Dokonce svém vlastnímh. Dnes na samotné Ukrajině Stepana Banderu a jeho jednotky UPA, tak zvané Banderovce oslavují jako národní hrdiny. Staví se mu tam pomníky, přejmenovávají po něm ulice. Má to své postupné fáze. Nejdříve je relativizace pojmů, faktů, autorit a dějinných událostí. Potom se do diskuse zapojí a odprezentují pseudohistorikové, názorově jednostranní vědci a komentátoři. Jiný názor je dovolen pouze a jen pro konfrontaci názorů v minimální míře. No, pak přijde třetí fáze a těchto už „svědeckých“ a „odborných“ názorů se chopí ti či oni politici, sledující své cíle a následuje vymývání mozku a historické paměti pod heslem „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Následně přijmou nová pravidla pro vyučování dějin a kulturní interpretaci vlastního výkladu. Ještě na to musí přece EU vydat obrovské peníze, protože nic není zadarmo…“
Dva konkrétní případy jsme uvedli, Hřiba a Novotného…
„Já jich mám celou řadu. Jen se kupříkladu zmíním o tragických událostech, která se odehrála na konci války v Zákřově, kde dvacítku zmučených pobitých mužů za živa upálili vlasovci za údajné pomáhání partyzánům. Najednou zjistíme, že naši pseudohistoricí z Vlasovců praporu 574 v Zákřově udělají jen „ruské kozáky“, co kolaborovali s německou nucenou správou. A o Vlasovcích žádná zmínka, přes to, že pamětníci po celou dobu tvrdí opak.“
Na památníku „Zákřovský žalov“ je na podstavci napsáno, „My dali život – vy dejte lásku“. Nemělo by tam být ale ono legendární, známé z bronzové přísahající ruky na pamětních deskách padlým hrdinům pražského povstání memento: Nezapomeňme!
„Občané Zákřova, nad kterými je krvavý stín Vlasovců, si dějiny přepsat nenechají. Je to dosud velmi bolestná zkušenost. Mimochodem, pamětníci vypověděli, jaká radost, úleva a vysvobození to bylo, když přijela Rudá armáda a oni mohli vypátrat své nežijící blízké. Bohužel to nebývá všude tak. Vezměme si nedávnu vlnu ničení památníků padlých vojáků Rudé armády v řadě míst naší republiky. Přehlédnout ani nemohu kupříkladu osiřelou pamětní desku v Praze v Jindřišské ulici u Hlavní pošty, připomínající řady vyvražděných zaměstnanců v letech 1944-45, nikdo tam nedá ani kytičku! Nebo třeba opršelou, téměř nečitelnou desku v Biskupcově ulici na Žižkově, věnovanou památce Marušky Kudeříkové, nacisty umučené v koncentračním táboře – kdo si na ní dnes vzpomene? Nemusím ve smutných příkladech pokračovat dál…vidíte jich všichni kolem sebe dost a dost. Ostatně, stačí si pustit ČT a její pseudohistorické besedy na téma konec druhé světové války. Dost důvodů k tomu lidem nepřestávat připomínat, že Rudá armáda byla, je a bude na věky věků našim osvoboditelem!“
Pražští vojenští povstalci vlasovce nechtěli!
Jak v jedné z kapitol knihy píše Jiří Jaroš Nickelli, „…v rozvařeném guláši mýtů, čtvrtpravd a nesmyslů o vlasovcích v rámci Květnového povstání českého lidu zcela zanikl historický fakt o nevůli bojovníků proti německým okupantům přijímat vlasovce jako spojence v boji…“
Jak známo z dobových pramenů a literatury faktů, ustavující schůze vlasovských zrádců SSSR se konala na území protektorátu 14. listopadu 1944 v Praze na Hradčanech v Rudolfově galerii. Její štáb měl sídlo v Karlových Varech v hotelu Imperial. Do jara roku 1945 vlasovci KONR (Komitétu pro osvobození národů Ruska – části ROA) vycvičili a vyzbrojili dvě divize. Jednak z dobrovolníků z německého zajetí, kde se s nimi strašně zacházelo a odkud se chtěli za každou cenu dostat, mnozí z nich s naději, že přeběhnou zpět ke svým, jednak z jednotek, začleněných ve wermachtu a wafen SS, rekrutujících se z protisovětsky laděných příslušníků, pocházejících z celé řady zemí SSSR, toužících po starých carských pořádcích. Pražského povstání se zúčastnili vojáci divize pod velením gen. Buňačenka, skládající se převážně z ukrajinských nacionalistů, nacistických kozáků a jednotek, složených z občanů Pobaltí, včetně řady bývalých důstojníků „bílých“, kteří od porážky v občanské válce žili v zahraničí. Buňačenkovi vojáci měli původně obsadit sovětské předmostí na Odře, ale po neúspěchu byli staženi k Děčínskému Sněžníku. Vlasov postupoval opačně – a to po levém břehu Vltavy na Beroun, kde očekával příchod Američanů, kam se chtěl za každou cenu dostat, doufaje omilostnění, které nemohl od Stalina očekávat.
„V prvních květnových dnech vlasovci dospěli na Rakovnicko a Lounsko. Na nádraží Louny došlo k první přestřelce mezi vlasovci a esesmany, mrtví byli na obou stranách,“ píše ve své kapitole J.J. Nickelli, „Vlasovci v dalších pochodech šířili letáky, kde hlásali, že jsou proti Hitlerovi i Stalinovi současně. Kontaktovali se s československými důstojníky Rendlem, gen. Fišerou a Bartošem. Pátého května vlasovci postupovali na Prahu z Berouna, Kladenska a Příbrami. Ve 23 hod. informovali čs. důstojníci generála Kutlvašera, že vlasovci v Radotíně žádají o informaci, zda mají postupovat dál…“
Generál Kutlvašer je však rázně odmítl s tím, že nejsou československou armádou, naopak jsou součástí německé, a proto se jich národní výzva k pomocí povstání netýká. Celá situace se vyvíjela následovně:
- května vlasovci ostřelovali zámek Zbraslav, poté postupovali přes Zlíchov, Modřany, Bílou Horu a Ruzyň, postupně se dostali přes Chuchli a Motol ke Smíchovu. Rozhlas upozorňoval na odlišnost vlasovců od německých uniforem wehrmachtu pouhou nášivkou ROA. Česká národní rada vlasovce ignorovala.
- května v 5.58 rozhlas vyslal výzvu „hlavního stanu gen. Vlasova“ Němcům, že žádají kapitulaci s tím, že „Praha je obklíčena vlasovskými vojáky“.
Téhož dne se v 9.45 hod. se Česká národní rada od vlasovců v rozhlasu distancovala, jak v češtině, tak angličtině a ruštině. ČNR prohlásila, že akce vlasovců jsou jejich samostatné akce, že ČNR nemá s vlasovci žádnou vojenskou ani politickou úmluvu.
Politické cíle vlasovců byly v rozporu s politickými cíli ČNR, vzhledem k legitimní podřízenosti košické vládě,“ konstatuje ve svém textu historik Nickelli. „Dokonce zástupce emeritní londýnské vlády z Londýna Hubert Ripka osobním apelem varoval „Pozor na kolaboranty a zvláště na některé ruské důstojníky-zrádce, kteří by se chtěli v poslední chvíli bojem proti Němcům zachrániti. Odmítejte jejich pomoc, i kdyby se momentálně jevila nezbytnou!“
- května 1945 vlasovci odešli směrem na západ, někteří ještě bojovali Pod Jezerkou a na Smíchově. Vlasovci odešli, aby se zachránili před sovětskou armádou. Američané je však odmítali brát do zajetí a záhy je předávali Rudé armádě.
Jeden z řady pamětníků. Emil Šnerbergr shrnuje: „Pomoc vlasovců byla taková, že už 6. května byli s kufry za Prahou, aby nepadli do sovětského zajetí…“
Osudové okamžiky a historická paměť
Publikace Vlasovci vyšla koncem loňského roku, jejím zhotovovatelem je ArtMozaika. Již sám seznam kapitol naznačuje rozsah jejího obsahu:
Zrada zůstane vždy zradou, Andrej Vlasov, Sergej Buňačenko, Zákřov ve stínu Vlasovců, jak vlasovci pomáhali pražským povstalcům, Pražští vojenští povstalci vlasovci nechtěli, Vlasov – ROA, žádní beránci a osvoboditelé, O vlasovcích s pamětníkem, osudové okamžiky a Vlasovci jako vlci v rouše beránčím.
Zbývá dodat, že by tuto knižní novinku měly dostat do rukou především nejmladší generace, aby se po jejím předčtení dokázali mladí lidé orientovat v přívalu polopravd a desinformací o skutečném stavu tehdejších událostí. A proč by se měli orientovat, jsme již v úvodu naznačili.
Ivan Černý
Foto archiv
Foto v záhlaví: Část vlasovců se k Američanům dostala, většina však byla vydána Sovětům a následně popravena nebo uvězněna v gulazích. Vlasov sám byl z amerického zajetí 12. května 1945 odveden sovětskou hlídkou. Posléze v Moskvě souzen za vlastizradu a 1. srpna 1946 spolu s jedenácti dalšími odsouzen k trestu smrti a na nádvoří Butyrské věznice popraven oběšením.
