Severočeské Litoměřice, královské město strdím a vínem oplývající, má unikátní a světově originální turistický magnet.
Pojďme se podívat na jeho jedinečnou expozici, i navzdory pandemii koronaviru, alespoň touto náhradní cestou. Představovaný svatostánek křehkého umění najdeme v historickém jádru města, které je již od roku 1950 památkovou rezervací. Naše kroky míří na centrálním litoměřickém Náměstí Míru, do míst těsně vedle historické radnice, postavené ve stylu saské renesance, obklopené řadou gotických domů, které patří mezi nejstarší obývané domy v celé ČR. Procházíme romantickou uličkou vedle Městského informačního střediska a po pár metrech stojíme před nižší budovou s poutačem, zvoucím k unikátní prohlídce otisků rukou osobností, známých po celém světě.
„Pojďte prosím dál…“ usmívá se spoluzakladatel muzea Dr. Alexander Huňát, nyní v průvodcovské roli. Již při vstupu nás, jako jistě každého návštěvníka, zaujme originální velkoplošná skleněná mozaika, z jejíž oranžové plochy vystupuje řada bíle zbarvených otisků lidské dlaně, symbolizující motto výstavy: Křišťálová paměť… Kustod s úsměvem doplňuje: národa.
Unikátní nápad českého skláře
Jan Huňát (41), absolvent legendárních škol v Novém Boru a Železném Brodě, skvělý řemeslník i designér a výtvarník, přišel svého času s neotřelým nápadem. A to zachytit do ušlechtilého skleněného materiálu jedinečnost otisku dlaní. Spolu se svým otcem, shora jmenovaným Alexandrem, rozvíjeli myšlenku až k dokonalosti. Aby nebyly otisky samoúčelné, a měly svou cenu, musí to být otisky osobností. Žen a mužů, kteří se určitým způsobem zapsali do povědomí národa a mají nám ve svých odkazech a činech co říci dodnes. Inspirovat, vést, být zkrátka vzorem.
Otec se syn si před cirka deseti lety tedy položili kardinální otázku: „Co po nás zůstane? Co více symbolizuje naše činy než otisk naší ruky?“ A dnes máme tedy možnost výsledky jejich nápadu vidět na vlastní oči.
Jak nám ve svém úvodním slově kustod Huňát senior vysvětluje, muzeum svým návštěvníkům nabízí jak audiovizuální formu expozice s tematickým výkladem o vzniku jednotlivých exponátů, tak formu hmatovou – každého z nich, každé ruky slavných se můžete sami dotknout. A to poskytuje příležitost zejména i lidem nevidomým či slabozrakým. Samotným účelem tohoto netradičního muzea je dosáhnut ucelené sbírky otisků dlaní slavných osobností k uchování důstojných artefaktů pro tzv. paměť lidstva.
Projekt Velikáni
Výstavní síni v přízemí muzea kralují tři velké oválné skleněné stoly, na nichž jsou do elipsy vyřazené desítky křišťálových bloků s otisky dlaní domácích a zahraničních umělců, sportovců, politiků a dalších osobností zvučných jmen. Každý exponát je vybaven štítkem se jménem a základními informacemi o dané osobnosti.
Alexander Huňát nás informuje o tom, že se samotný nápad zrodil před cirka deseti lety, v Irsku, kde Jan Huňát celé čtyři roky restauroval historické vitráže gotických kostelů. Zadavatel díla, nadšený z Janova sklářského umění podotkl, že díky své práci tam vlastně na další věky nechává svůj otisk, a že by na to měl být hrdý… tato větička byla impulsem ke zrodu nápadu tvorby křišťálových otisků dlaní. A protože je Jan šikovný a nápaditý, po návratu domů se pustil do experimentu se svou rukou a posléze i do výroby samotné. Jak snadno se řekne, a těžko udělá… Nejdříve to ale chtělo vymyslet a namíchat vlastní speciální hmotu, do níž se ruka obtiskne, vyrobit pak formu, a poté se pustit do samotného díla.
„Skleněné odlitky rukou nejsou ničím novým, ale Jan si přál, aby byly do detailu vykreslené všechny čáry života i nedokonalosti dané dlaně. To byl velký problém…“ vzpomíná průvodce na počáteční úskalí. „Jenda techniku piloval téměř rok, a dnes je jediným sklářem na světě, takto tvořícím. Jeho otisky rukou z českého křišťálu mají dokonce pro svou jedinečnost mezinárodní ochrannou známku.“
Pozorně si prohlížíme jeden exponát za druhým. Co skleněný blok, to kus určité historie v tom či onom lidském oboru činnosti a popularity. Plejáda slavných jmen nemá konce. Na vlastní oči vidíme pravačky i levačky desítek slavných osobností z celého světa. Václav Havel, Ringo Starr, členové kapely KISS, Karel Gott, sir Nicholas Winton či Arnošt Lustig, nechybí ani sportovci, zastoupeni především Jaromírem Jágrem, Věrou Čáslavskou nebo Dominikem Haškem či horolezcem Messnerem a dalšími velikány. Jako řada návštěvníků před námi ani my neodoláme, a klademe vlastní ruku do jedné předlohy za druhou. Krátkým dotekem se s nimi propojujeme na dálku – s těmi žijícími i zemřelými. Vybavujeme si je všechny, jako by stáli vedle nás. Je s podivem, jak je cítit každá nerovnost, rýha, ba i mozol křišťálové dlaně. Po chviličce se sklo ohřívá a našinec má pocit, že do něho proudí energie ze skleněné ruky.
„Nejste daleko od pravdy,“ přikyvuje Alexander Huňát. „ Máme tady jednu pravidelnou návštěvnici, která si sem, dle jejích slov, chodí dobíjet pozitivní energii z ruky zpěváka Karla Gotta…“.
Vážnost okamžiku mizí ve chvíli u exponátu, který nese štítek: Jára Cimrman, vítěz celonárodní soutěže o titul Největší Čech, kdy získal nejvyšší počet hlasů. Povedený žertík, křišťálový blok je prázdný a zbývá k němu zezadu přiložit vlastní ruku, abychom ji zepředu viděli takříkajíc jako živou. Podoba s tou Cimrmanovou je mimořádně shodná…
Projekt Velcí Češi
Vzdušné horní patro muzea je díky řadě oken báječně prosvětlené, takže není třeba umělých světel. Uprostřed, ve výši očí dospělého člověka, levituje po celé délce výstavní síně skleněná deska, na které defilují naši VELIKÁNI. Tentokrát ale již nejsou jejich dlaně v čiročirých křišťálových blocích, ale designově zakomponované do uměleckých artefaktů, s prvky či detaily, které charakterizují danou osobnost. Kupříkladu spisovatel Arnošt Lustig, černé svědomí hitlerovských Němců, si přál mít v objektu stylizovanou bránu do terezínského lágru, kde prožil řadu těžkých měsíců, Václav Havel zase chtěl jeden ze svých oblíbených citátů: „Naděje není optimismus. Naděje je jistota, že něco má smysl.“
Ke každému z objektů má náš průvodce připravenou zajímavou historku, často i napínavý příběh, jak ten či onen unikát vznikal. Rád dává k lepšímu, jak těžko se významné osobnosti ze světa i ti domácí nechali k otiskům přemluvit a hlavně zastihnout v jejich zaneprázdnění napjatém programu. Průlomem byla vstřícnost prezidenta Václava Havla, jehož otisk otevřel skláři Janu Huňátovi dveře i k dalším osobnostem.
Ostatně o tom hovoří i krátká vide na dvou obrazovkách muzea. Na jedné běží technický proces výroby otisků, na dalších jednotlivé příběhy o tom, jak kdo a kde se nechal zastihnout, než se spoluprací souhlasil a otisk se povedlo získat. Kupříkladu díky Havlově přímluvě zprostředkovala německá ambasáda v roce 2012 setkání s německým exprezidentem Richardem von Weizsäckerem, k otisku došlo tři roky před jeho smrtí v Berlíně, kam za ním Jan a Alexander Huňát jeli. Pro otisk sira Nicholase Wintona, zachránce stovek židovských dětí musel Jan do Anglie. Dalším z cenných úlovků z oblasti politiky se pro sklářského mistra stala bývalá ministryně zahraničních věcí USA českého původu Madeleine Albrightová, jejíž otisk se podařilo získat během její návštěvy ČR v roce 2012. Mělo to však jeden háček…
„Američané se tehdy obávali,“ vzpomíná Alexander Huňát, „že otisk ruky je tak detailní a precizní, že by mohl být zneužitý. Musel jsem se tedy vypravit do Kriminalistického ústavu v Praze, kde si poklepali na čelo a sdělili mi, že není prakticky zneužitelný…“. Dalším „úlovkem“ byl velmistr šachu Karpov, za nímž vyjeli na mimořádnou simultánku do českých Lidic.
Epilog
Jako v daktyloskopii neexistuje shodný otisk bříška palce, tak i neexistuje jediný případ shodného otisku dlaně. Kupříkladu ruka Václava Havla zaujme tím, jak je hladká, velikostí připomínající spíše dětskou dlaň, naopak ruka bubeníka Ringo Starra je neuvěřitelně mozolnatá – to od neustálého držení paliček. Těžké bylo třeba utavit ruku hokejového brankáře Dominka Haška, který má neskutečně dlouhé prsty, až to téměř vypadá, že má o článek navíc. Největším odlitkem, který je v muzeu k vidění, je otisk ruky akčního hrdiny, herce Stevena Seagala.
Končíme s prohlídkou autentických otisků téměř padesátky slavných lidí. Jsou na nich zachyceny i nejmenší detaily, a tím jsou výjimečné. Všechny čáry života, mozoly i reliéf v řadě případů levačky člověka, který její otisk umožnil. Proč levačky, napadá nás závěrem Odpověď je nasnadě: Je blíže srdci!
Info
Muzeum Křišťálový dotek
Mírové nám. 18/10 Litoměřice, v průchodu vedle infocentra
Vstupné: děti do 5 let zdarma, děti 6 – 15let 35 Kč, dospělí 50 Kč
Sezónní otevírací doba, návštěvy mimo otevírací dobu dle telefonické domluvy
tel. 606 628 676
Více na: www.hunatmuseum.cz
Z připravované knihy Po stopách českých, moravských a slovenských sklářů
Ivan Černý
Foto Milena Městecká a archiv
