Úvod Umění Alfons Mucha – nehynoucí inspirace
Umění

Alfons Mucha – nehynoucí inspirace

78

Slavný český malíř, grafik a designér období secese (nar. 1860, zem. 1939) za svého života vytvořil velké množství kreseb, studií a designových návrhů pro interiéry, užitkové a dekorativní předměty včetně šperků. V duchu jeho tvorby dnes tvoří nejen jeho vnučka, výtvarná umělkyně Jarmila Mucha-Plocková, ale Alfons Mucha nepřestává být inspirací i pro jiné kumštýře.


Mezi nimi je též královna české vitráže, jak je přezdívána naše špičková vitrážistka Jitka Kantová (nar. 1970), která žije a tvoří v Lubenci na Karlovarsku. Její dílo je známé takříkajíc po celém světě, od Prahy přes Paříž až po New York. Zde kupříkladu ohromila nejen širokou veřejnost, ale i znalce tohoto druhu sklářského umění, osmdesáti čtverečními metry vitrážového stropu v hale zdejšího vlakového nádraží. Mimo velkoplošných vitráží včetně restaurování kostelních oken či vlastní výroby do bytových interiérů se však Jitka Kantová zabývá i „sarapatičkami“, jak s úsměvem nazývá komorní vitrážovou tvorbou. Jako zručná malířka na sklo se při tom nemohla nepotkat s mistrem secese.

Styl Mucha

„Alfonse Muchu miluji a neustále jsem jím fascinovaná “, říká Jitka Kantová. „Mám o něm mnoho knih různých vydání a jeho dílo mám důkladně prostudované. Je to pro mne úžasný autor, a když tvořím práce, při kterých čerpám z Muchovy tvorby, jsem pokaždé znovu a znovu užaslá nad elegancí jeho dam. Stačí vždy jednoduchý, ale zcela výstižný detail, který ztvárněnou dívku neskutečně zkrášlí.…“
Muchovy práce jsou jak známo typické zobrazováním ideálů ženské krásy. Mucha je často vyobrazoval v neurčitých neoklasických róbách, obklopených květy, které někdy vytvářely halové kruhy nad jejich hlavami. Jitka Kantová pokračuje:

„Na Alfonse Muchu se musíme dívat v kontextu jeho doby a musíme pokleknout před jeho genialitou. Je nepřehlédnutelný, výjimečný a jeho rukopis se vždy pozná. Lidé ho buď milují, nebo odsuzují, ale v jádru je neskutečně krásný, a to dělá lidem ještě dnes o sto let později neustále radost. A právě pro tu radost, kterou dokázal tak bezkonkurečně všem rozdávat, si jej občas namaluji, pro sebe, pro své známé, nebo jako vzpomínku na Čechy pro naše dobré přátele z celého světa, protože ať chceme nebo nechceme, je jedním ze symbolů našeho národa a milují jej lidé i na druhé straně zeměkoule.“

Richard Kanta svou ženu Jitku doplňuje:  Samozřejmě i my a naši zákazníci podlehli kouzlu tohoto světového autora, ovšem nesnažíme se jej do detailu kopírovat. Předlohy byly dělané hlavně jako plakáty, ale my vytváříme pro klienty obrazy. Musíme tedy hlavně vnímat interiér a prostor, kde bude vitráž osazena, jak přizpůsobit a přetvářet Muchovy ornamenty tak, aby výsledný vjem dobře odpovídal adekvátnosti prostoru.

Pro Muchu je charakteristické při vzpomínané malbě ženských postav a dívčích tváří jeho používání bledých, pastelově zbarvených barev. Z těchto mantinelů nevybočuje ani paní Jitka, která dodává:

„Nesnažím se ho ale zcela a bez náhrady kopírovat. Ono to vlastně ani nejde. Rozměry vitráží nikdy nekopírují tvar Muchových plakátů, navíc mít plakát jako vitráž také není moc vhodné, vždy se musí najít nějaký kompromis mezi prostorem, kam bude vitráž určena a předlohou, kterou by si chtěl člověk udělat. Někdy k vitráži, kdy použiji jeden jeho motiv, vytvořím zcela nový svébytný secesní rámeček, jindy změním barevnost, či když je vitrážka malá, podle potřeby zjednodušuji. Vitrážky pak maluji ručně, nízkotavitelným sklem na sklo a pálím na několik výpalů v peci na 600°C. Takže je to velmi složitá a energeticky náročná technologie, která vyžaduje hodně času. Když je pak sklo namalované, spojujeme jednotlivé kusy skla tiffany technikou nebo olověnou technikou, podle velikosti vitráže. Klasická olověná technologie je vhodná na velkou bytelnou věc, tiffany je krásná ve své filigrálnosti.“

Muchův geniální rukopis vysloveně ke ztvárnění ve vitráži vyzývá. Vitráž pak dokáže jeho úžasnou dekorativnost a precizní detailnost v kombinaci se ženskou krásou povýšit o další rozměr – o světlo.

Je třeba závěrem říci, že Jitka Kantová maluje Muchu pouze jako doplněk ke své hlavní práci – k výrobě a restaurování vitráží. Tudíž nevyrábí Muchovy náměty coby suvenýry a nespolupracuje se žádným obchodem či místem jako je kupříkladu pražský Obecní dům nebo muzeum v Kaunickém paláci v pražské Panské ulici, zaměřené na tohoto legendárního malíře secese.

Styl Mucha obdivují milovníci výtvarného umění i v Japonsku

„Tam chodí většinou turisté, kteří Muchu konzumují jako svačinu. Najdete tam laciné tisky na sklo nebo na porcelán, které se musí dělat ve velkých kvantech a jeden je stejný jako druhý. Lidé znají jen několik základních motivů plakátů a ty se prodávají téměř všude, mě zas naopak zajímají ty méně známé obrázky. Svého času byl Mucha tehdejšími výtvarníky a grafiky požádán, aby pro ně vytvořil jakousi kuchařku, základních postav, linií a motivů. Vznikl tak dnes již málo známý katalog jeho návrhů, který mne též inspiruje.“

Lubenecký Skloart

Jitka Kantová s manželem Richardem před krátkým časem oslavili třicet let rodinné vitrážnické firmy. Dělba práce je následující. Inženýr Richard Kanta má na starosti výtvarné vize své talentované ženy technicky realizovat a též dohlédnout na jejich instalace. Svou dílnu i prodejní galerii mají v areálu nedaleko centra obce. Zde jsme právě měli možnost potěšit se i posledními kousky Jitky Kantové ala Mucha. Jedná se o sérii tuctu malých portrétů velikosti desertního talířku s řetízkem na zavěšení, podle dvanácti jednotlivých měsíců. Co kus, to úžasný motiv ženské postavy s líbivou tváří, zakomponovaný do počasí daného měsíce. Na rozdíl od Muchy, který, jak jsme shora poznamenali, především pracoval s pastelovými barvami, Jitka Kantová s úžasným výsledkem sáhne v případě potřeby i po výraznějších tónech.

Zbývá dodat, že v rámci turistických exkurzí je možné přijít výrobě vitráží takříkajíc na kloub v rámci návštěvy manufaktury manželů Kantových v dílně společnosti Skloart. Zde zájemce čeká nejenom odborný výklad, ale i filmový dokument o díle mistrů tohoto uměleckého řemesla. V rámci tzv. zážitkové turistiky by pak byla velká škoda, nenavštívit nedaleký kostel sv. Jiljí, který svého času sloužil císaři Karli IV. jako modlitebna na jeho cestě z Prahy do Karlových Varů. Lubenecký spolek pro záchranu kostela s manželi Kantovými v čele budovu zachránil od demolice a během patnácti let i zrekonstruoval. Dnes díky všem zainteresovaným nadšencům kostel slouží jako unikátní a jedinečné Muzeum vitráže, která nemá v Evropě obdoby.

Infobox

Skloart Chýšská 109, Lubenec

Tel.: 603 818 185

www.vitraze.skloart.cz

exkurze dle dohody, vstup zdarma

Muzeum vitráží

Libyně u Lubence

Tel.: 415 212 182

V turistické sezoně je kostel s průvodcovskou službou a výkladem otevřen o víkendech mezi 13. a 16. hodinou

Za rozhovor děkuje Ivan Černý 
Foto archiv Skloart

Populární články

Související články

Umění

Tváře a ruce

Našim čtenářům dobře známý malíř Vojtěch Kolařík oslavil v loni v plném zdraví a...

Umění

Šípkova čínská karta

Bylo to právě osm let, kdy třináctého února roku 2016 zemřel světoznámý...

UměníVýstavy

Od října do října

O stejnojmenné výstavní šňůře přední české výtvarnice Bohunky Waageové jsme se společně...

KnihyUmění

Za psacím stolem s Karlem Sýsem

Jmenovaný umělec, se kterým jsme před krátkým časem hovořili, patří mezi nejlepší...