Řadový český čtenář toho příliš o Kurdistánu, a jeho lidu, dlouhá léta vytrvale bojujícího za právo na vlastní zemi, příliš neví. O to více je tedy pro nás zajímavá publikace, která před krátkým časem vyšla v nakladatelství JONATHAN LIVINGSTON v Praze. Jedná se o životní cestu muže, která vydá na dva, ne jeden autobiografický román. První část svého složitého osudu vlastnoručně na téměř třech stech stranách popsal Jakub Nabi, v České republice vystudovaný, žijící a pracující lékař- ortopéd. Kniha nese název Moga, s podtitulem:
„Příběh kurdského chlapce…
…který se chtěl stát lékařem“ je uveden bonmotem Abrahama Lincolna: „Za vše, co jsem, nebo čím se domnívám, že jsem, vděčím své matce…“. Plnou váhu smyslu a potvrzení tohoto motta pochopíme až po přečtení dobře napsané, a následujícími řádky představované, knihy. Ale nepředbíhejme…
Co bychom měli nejprve vědět
Kurdistán je území, které se rozkládá od severozápadu pohoří Zargos na východ k pohoří Zaurus. Kurdové jsou etnická skupina s bohatou historií, vlastním jazykem a kulturou. Od starověku se potýkají s invazemi dobyvačných národů, perzekucemi a postupnou islamizací Osmanskou říší. Tragickým předělem byly události roku 1916, během první světové války, kdy došlo mezi Francií a Velkou Británií se souhlasem Ruska k rozdělení sféry vlivu po pádu Osmanské říše na Blízkém Východě (Jihozápadní Asie). Kurdům tenkrát byla velmocemi slíbena autonomie v rámci území bývalé Osmanské říše. K naplnění této smlouvy však nikdy nedošlo. V roce 1925 vzal definitivně za své sen Kurdů o samostatném státě a dochází k rozdělení území, obývaného Kurdy, mezi čtyři státy. Turecko, Sýrii, Irák a Irán. Kurdské komunity se tak začaly na těchto územích vyvíjet odděleně, vznikla tak řada frakcí a názorů bez jednotného společného postupu, což činí potíže v jednotném boji za vytvoření vlastního státu dodnes.
Ti, kdo jdou na smrt
Jakub Nabi pochází z tzv. Regionu iráckého Kurdistánu. Jako chlapec se svou širokou rodinou a krajany zažil kruté pronásledování ze strany vlády Saddáma Husajna, které lze přirovnat ke genocidě. S tzv. baasisty, vládními vojsky, se s nebývalou statečností potýkali kurdští bojovníci Pešmergové, milice, jejichž název v překladu znamená: Ti, kdo jdou na smrt. Dnes jsou z těchto partyzánských oddílů dobře vycvičené a vyzbrojené oddíly regulérní armády, která se kupříkladu nedávno vyznamenala na syrských bojištích s tzv. islámským státem. Ironií osudu je fakt, že politická mezinárodní situace, zájmy velmocí, především USA a Turecka, i v pozadí Francie a Anglie, kurdskému boji za sebeurčení a samosprávu nepřejí.
Kurdští Jezídé jsou lidé, kteří si uchovali své původní náboženství, které je starší než judaismus, křesťanství i islám a nepodlehli islamizaci. Věří v jednoho boha a sedm andělů a ve čtyři elementy: Země, oheň, vzduch, voda. Bez těchto elementů by na zemi nemohl být život. Proto také mnoho Jezídů nosí na krku znak křížku, který v sobě symbolizuje ony čtyři elementy. Jejich území prapůvodně sahalo od Indie až po Mezopotámii a žilo zde na 70 milionů Jezídů. Po příchodu muslimů byli systematicky vyvražďováni a jejich genocida probíhala na území dnešního Pakistánu, Afghanistánu, Iraku a Íránu. Dnes žije mimo původní země cca jeden milion Jezídů v SRN. Vzpomínkou na ně je nejspíše i příjmení Nabiho – Jakub, ač on sám s celou svou rodinou a komunitou vyznával islám, jak se přesvědčíme při četbě jeho jedinečné knihy. Tak či onak, jak se později v doktorově autobiografii dočteme, příjmení Jakub sehrálo významnou roli v Nabiho snaze státi se lékařem. Náhoda či kismet (arabsky osud), kdo ví…
„Nic není nemožné, a všechno je relativní“ – Jakub Nabi
Kniha je psána kultivovaným jazykem, s až orientálním smyslem po příměry a citace z koránu, jakož, což jest velmi důležité, ji šlechtí úžasné zvládnutí češtiny, jak známo jednoho z nejtěžších jazyků, vzhledem ke gramatice a bohatosti slovní zásoby s přemírou jemných významových nuancí. Nabi navíc ovládá umění gradace popisovaných událostí, zdařile pracuje s vedlejšími postavami knihy a smyslem pro pointu. Nechybí mu místy ani náš smysl pro humor, že by až do té míry splynul se svou druhou otčinou?
Ve svém až deníkově stavěném vyprávění, umocněném psaním ve třetí osobě, začíná autor podivným snem dvanáctiletého chlapce, který mu vysvětluje maminka:
„Tehdy ti byly čtyři roky, když vypukla válka mezi kurdskými pešmergy a centrální vládou v Bagdádu. Irácké bomby ničily naše vesnice, my se museli dát na útěk do hor. Bylo vás sedm dětí…sotva jsem vás pobrala. Už nebylo možné počítat s návratem domů. Potřebovali jsme se dostat pryč od zuřící války, a tak jsme se vydali na další cestu přes hory, údolí, řeky, o hladu a vyčerpaní až do Iránu, kde jsme skončili v uprchlickém táboře. Tak začala tvoje zkušenost s válkou, a ty sis myslel, že to byl sen…“
Během přibývajících stránek se čtenář vedle košatícího se příběhu chlapcova dospívání seznamuje s historií jeho rodiny a národními kurdskými tradicemi, zvyky i náboženstvím a až vypjatým pojmem rodové a rodinné cti, vše křesťanské kultuře cizí. Text je proložen vývojem politické situace jak z roku 1958, kdy došlo v červenci k vojenskému sesazení královské rodiny v Iráku, coby loutek v rukou Britů, tak informacemi o událostech z roku 1963, kdy se k moci dostali baasisté. V březnu roku 1970 přichází na svět malý Sivan, jak zní kurdské jméno Jakuba Nabiho, v pořadí pátého dítěte svých rodičů. Byl to čas vzniku autonomie v Kurdistánu, čas nadějí a míru. Ten však trval pouze čtyři roky. V roce 1974 opět příměří mezi Kurdy a baasisty ztroskotalo a začala krutá válka, která trvala celý rok.
To již bylo Sivanovi šest let a po přestěhování rodiny začíná chodit do arabské školy v Násíriji. V roce 1977 se rodina vrací do země svých předků, na sever Kurdistánu. Osmiletý Sivan navštěvuje šestiletku. V roce 1980 začíná válka mezi Irákem a Iránem, a opět se bojovalo i mezi pešmergy a baasisty. Zprávy byly plné utrpení a zabíjení, snad i proto se v Sivanovi zrodilo přání, státi se lékařem, aby mohl pomáhat tišit bolesti zraněných. Celému okolí je díky svému snu k smíchu, podporou je mu pouze maminka, která chápe a ví, že povolání lékaře je posláním. A na dvě stě stranách knihy se začíná odvíjet nelehká Nabiho cesta k náročnému studiu a doktorátu z medicíny, mnohokrát ovlivněná nejrůznějšími náhodami a okolnostmi. Přestože nemohl vystudovat medicínu doma, přihrál osud nabídku francouzské charitativní společnosti pro něj a několik málo dalších mládenců z Dálného Východu možnost vystudovat v Evropě, konkrétně v České republice. O pořadí přijatých rozhodovaly jakési tabulky a normy, kde musel být zastoupen i křesťan. A tak byl Nabi díky svému druhému jménu Jakub vybrán, aniž někdo kontroloval, jakého náboženského vyznání vlastně je, a že vyznává Korán.
Aby ses mohl stát lékařem, musíš se dobře učit, synáčku!
Tahle legendární maminčina věta mu mnohokrát pomohla, když už byl na konci sil a elánu vydržet vysoce náročná studia i komplikace osobního života. Jak se dočteme v závěru knihy, vůle její či Alláhova se splnila v čase milénia, kdy Jakub úspěšně složil těžké zkoušky z řady medicínských oborů. Především z ortopedie, dále jak obecné tak i speciální chirurgie, neurochirurgie a v neposlední řadě i kardiochirurgie. A tak mohl Nabi v roce 2000 pozvednout oči vzhůru a „nebeskou poštou“ poslat tuto zprávu:
„Maminko, mám to – tvůj Zerin je doktor!“
Předpokládáme, že se Nabiho mamince nikdy nedostane do rukou jeho kniha, kde poctivě a podrobně vypisuje vše, co se kolem jeho osoby a studia v Evropě dělo. Co by asi říkala jeho nevyvedenému sňatku s psychicky nemocnou Američankou, navzdory rodové tradici, kdy byl od dvanácti let zasnouben se svou vrstevnicí z vesnice, kde vyrůstal. Co by asi říkala jeho dvěma nemanželským dcerkám z dalšího nepovedeného vztahu, jakpak by se asi vyrovnala s jeho adaptováním se a sžitím s kulturou a životem nevěřících Čechů, který s námi dnes sdílí. Jak by se kupříkladu tvářila na to, že mu docela chutná víno? I když, jak známo, maminky mají vždy pro své děti pochopení a omluvu. Ta Nabiho jistě není výjimkou. Věděla, čím její chlapec prošel, často trpěli nejistotou bez možnosti spojení s domovem, kritická byla doba, kdy musel žádat ještě v době studia o azyl, neboť irácká vláda by mu nevydala, jako Kurdovi, nový za již propadlý pas. Jako azylant se neměl možnost nikdy vrátit domů, přece riskoval, a za maminkou a rodinou se po tatínkově smrti rozjel po dlouhých letech, pro ně nelehkých, prožitých v nejistotě a válce a opět se se všemi shledal.
Při psaní měl oči plné slz
Na záložce knihy se autor svým čtenářům svěřuje:
„Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem se rozhodl k sepsání tohoto příběhu. Bylo to ve chvíli, kdy jsem chtěl projít dětským pokojem svých dcerušek a neměl místo, kam položit chodidla, tolik tu leželo hraček. Vzpomněl jsem si na své dětství a na to, jak málo jsem měl jako dítě hraček já. Sedl jsem si ke stolu, začal psát a postupem času jsem zjistil, že píšu příběh. Svůj příběh. Vzpomínky jsou skutečně jedna z mála věcí, které člověku nemůže nikdo vzít, vyjma všemohoucího pana Alzheimera. Při vzpomínání a psaní jsem měl často oči plné slz, chvílemi jsem sám sobě nevěřil, že jsem tímto životním příběhem prošel. Říká se, že co člověk, to příběh. Zde je část mého…“
Zbývá dodat, že jak nám píšící doktor Jakub Nabi při věnování své prvotiny prozradil, v psaní bude pokračovat a již začal s prací na druhém dílu vzpomínek. A do třetice všeho dobrého – co kdyby se tento výrazný literární talent pokusil napsat knížku povídek ze současného kurdského života a prostředí?
Ivan Černý
Foto archiv
