Již rok trvající pandemie silně zasáhla řadu firem, společností a podnikatelů. Často se píše o krachujících restauracích a
penzionech i malých obchůdcích. Velmi hlasitě do světa volají o finanční pomoc herci a divadla, zavírají se kina i muzea či galerie výtvarného umění. Živoří nakladatelé, knihkupci, cestovní kanceláře a řada dalších podnikatelských subjektů. Ti všichni ale nejsou sami…
Jaká je tedy situace kupříkladu v uměleckých řemeslech, konkrétně ve sklářství? Jak české hutě přežívají, do jaké míry jim finančně či jinak pomáhá stát, musí propouštět své zaměstnance, vyrábí a prodávají vůbec? Pokud prodávají, tak ale jak?
Pro odpovědi na řadu otázek jsme si zajeli do Velkého Oseku na rozhraní Poděbradska a Kolínska, kde téměř 30 let vyrábí malá sklárna rodiny Machálkových.
Artcristal Bohemia
Jmenovaná sklárna vyrábí české ručně tvarované dekorační sklo. V jejím sortimentu jsou kupříkladu originální barevné kolekce hutních váz, zvířátek a těžítek nejrůznějších tvarů a velikostí. V nedávných časech prosperity společnost zaměstnávala dvě desítky zručných pracovníků ve sklářském oboru, obhospodařovala moderní areál s řadou nezbytných provozů, včetně kartonáže, skladů a dílny, kde si firma vyráběla z bukového dřeva vlastní sklářské formy.
Dnes je vše až na kanceláře a sklady takříkajíc zakonzervováno. Vyhasly pece, utichl provozní hluk. Pracovní kolektiv se zúžil na rodinu, kde manželé Jan a Irena se svým synem také Janem, musí zvládnout všechny výrobní, administrativní a obchodní operace. Naše první otázka k zakladateli firmy, inženýru Machálkovi, zní:
Vaší doposud úspěšnou sklárnu jste dlouhodobě a cílevědomě budovali doma i v zahraničí. Co vše to vyžadovalo?
„Jít za svým snem, poslouchat nejen své srdce ale také rozum, naslouchat druhým, umět se včas rozhodnout. Hlavně také pořád „učit se, učit se, učit se“. Rodinná firma není vaše zaměstnání, je to další člen vaší rodiny, pro kterého máte vždy čas a pochopení. Zaměstnanec může měnit zaměstnavatele, vy ne, vy jste zaměstnavatel.
Lidé neřeknou, ta sklárna, řeknou Machálkovi, protože to jste vy s rodinou. Za nikoho se neschováte. Když to vše pochopíte, otevírají se vám dveře do světa.“
Jak se dnes vede firmě, která ještě nedávno nabízela své výrobky v téměř sedmi stech prodejnách uměleckých předmětů, od Evropy přes Asii až za moře a oceány, včetně legendárního Murana nebo cen pro US Open a PGA Tour?
„Na posledním mezinárodním frankfurtském veletrhu skla Ambiente v únoru loňského roku už byly první náznaky od našich partnerů ze zahraničí, že začíná obrovský průšvih. Přivezli jsme cca 10 % zakázek, mnoho výrobců a obchodníků již nepřijelo. Postupně se začínalo omezovat cestování, začali se zavírat obchody a začali umírat lidé. Prodej našich výrobků se během pár týdnů zastavil po celé zeměkouli. Pokud člověk naslouchá a odhodí růžové brýle, musí se umět rozhodnout. V pátek 3. dubna jsme vypnuli pece. Bylo to jako vážná nemoc člena rodiny, kterého lékaři uvedli do umělého spánku a vy nevíte, co bude dál.“
Byli jste nuceni propustit všechny zaměstnance, co to pro ně i vás znamenalo?
„Představte si, že s někým pracujete téměř od začátku firmy. Prožili jste spolu dobré i zlé, oni často pomohli vám, vy zase jim. Mnoho z nich nejsou zaměstnanci podle zákoníku práce, jsou to členové naší velké rodiny. Až na pár výjimek jsem za celou dobu existence firmy nikomu neřekl, ať z firmy odejde. A teď jsem musel říci všem, nemám pro vás práci, musím vás propustit. Pokud se situace urovná, budu rád, když se vrátíte. To je bohužel vše, co mohu v této chvíli udělat.“
Jaká jste našli náhradní řešení ke zvládnutí celé krize, jakým způsobem prodáváte své výrobky…
„Bylo potřeba vše promyslet, stanovit novou strategii, začít prakticky od začátku. Zde jsem si vzpomněl na slova Tomáše Bati, který mi jednou řekl „Když máš les, vyráběj nábytek a ten prodávej ve svých obchodech“. Zavřené kamenné obchody musely nahradit virtuální. A tak jsme začali budovat e-shop. Jiný, jako vždy jsem dělal vše po svém. Syn, který ve sklárně vyrostl a svá studia zaměřil na obor skla, se pustil místo sklářiny do práce IT, pomohli přátelé, ale hlavně se musel vše naučit. Dnes již funguje tuzemský e-shop, rozbíhá se Německo a Rakousko, dokončujeme zbytek Evropy. Až to situace dovolí, půjdeme do zámoří.“
Je možné vyčíslit vaše ztráty, a dostalo se vám nějaké finanční pomoci či dotace od státu, pokud ne, proč…
„Od začátku podnikání jsem spoléhal sám na sebe, firma nikdy neměla žádné dotace, na vše jsme si vydělali. Tak tomu je i v této době, kdy musíme hodně šetřit. Žádná dotace není zadarmo, jednomu sebere, aby druhému dala. Při jedné finanční kontrole mi bylo důrazně řečeno, že tu jsme (firmy) proto, abychom zejména maximalizovali zisk. Pokud to je opravdu jen o tom, tak jsou ztráty obrovské.
Bez peněz to nejde, ale nejsou vše. My se snažíme dělat věci s radostí pro radost druhých.“
Jak velké máte skladové zásoby a jak dlouho jste schopni tuto nebývalou krizi zvládnout?
„Zásoby jsme si před odstavením výroby udělali dost velké, ale něco přeci jenom už dochází. Tak jsme se dohodli a v říjnu roztopili jednu sklářskou pec. Vyrábíme jednou za 2 týdny o víkendu. Ve sklářské peci nejde topit jako v kamnech. Roztopit pec trvá dva týdny a potom jede pořád. Náklady jsou veliké, zisk z výroby nulový, ale hlavně nám jde o to, nezklamat naše zákazníky. Tím, že firma nemá žádné dluhy, podniká ve svém a práce je pro nás koníčkem, doufám, že krizi společně zvládneme a opět se vrátíme posíleni o další zkušenost.“
Vidíte nějaké světélko na konci příslovečného tunelu?
„Podle mě je zvládnutí krize závislé zejména na nás lidech. Jak se budeme chovat, respektovat nařízení, být ohleduplní jeden ke druhému, zda si dokážeme na čas odpustit některé požitky. Pokud to dokážeme, vše zvládneme a světélko se v tunelu objeví.“
Pokud máte nějakou dobrou radu pro stejně postižené kolegy, můžete nám ji prozradit?
„Podnikání není jako politika, za svoje rozhodnutí nezískáte ani neztratíte žádné body. Ať už se v současné době rozhodnete jakkoli, udělejte to tak, abyste se jednou mohli s čistým svědomím ohlédnout zpět.“
Závěrem: Každému nám čas měří stejně a najednou je tady důchodový věk. Neuvažujete o prodeji firmy, jako před oněmi třiceti lety na samém počátku vašeho podnikání?
„Někdy si připadám, že do toho dnešního světa nepatřím. Prodat firmu, to je jako prodat dítě, které jste vychoval. Je to samozřejmě nadsázka, ale ne každému se poštěstí mít pokračovatele, který na sebe převezme velké břímě odpovědnosti. Náš syn vyrůstal v rodině, kde sklárna byla a je její součástí. Nikdy jsem mu neříkal, co musí v životě dělat. Rozhodl se sám, a o to více si toho vážím. Po základní škole nastoupil na Střední školu uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, obor technologie skla. Poté pokračoval na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor sklo a keramika. Již během studií mi pomáhal zejména s technologií, kterou se naučil díky dvěma skvělým učitelům. Na střední škole to byla paní Doležalová, na vysoké pan Rada. Nerozdělujeme si funkce. Jsme tým, kde každý věří tomu druhému. Nejdříve pomáhal syn mě a občas nás ve firmě zastupoval, když jsme byli třeba na dovolené. Později jsme pracovali společně a nyní začínám pomalu pomáhat já jemu. Každý jsme do firmy přinesli něco nového. Já mj. znalosti obchodu, on posunul firmu k novým technologiím. Opět jsem se musel učit, abych s ním mohl držet krok…“
Za rozhovor děkuje Ivan Černý
Foto Milena Městecká
