Mezi báječnými vánočními dárky po stromeček může být i nová publikace z pera, lépe řečeno fotoaparátu doyena pražských fotografů Františka Dostála. Tento amatérský profesionál, nebo chcete-li profesionální amatér, o jehož zdařilé momentky z dennodenního života stály od začátku šedesátých let až dodnes všechny přední československé noviny a časopisy, a on přes to nikdy neopustil své civilní zaměstnání, již pár let s vytrvalostí sobě vlastní každoročně vydává soubory svých prací. Před krátkým časem nás potěšil více jak stovkou černobílých uměleckých aktů.
Představovaná fotopublikace navazuje na první objemnou kolekci romantických snímků nahých dívek a žen Františka Dostála ze 70. let minulého století, kterou vydalo České centrum fotografie před necelými dvěma roky. Kniha se ihned stala sběratelským artiklem, po kterém sáhli všichni milovníci a ctitelé černé bedýnky, uměleckých aktů pak zvláště. Díky tomu, že byla záhy rozebrána, přišel letos čas vydat druhou fotopublikaci, navazujíc na první. Nejedná se však o klasickou reedici, ale dalo by se říci rozšířené, a o řadu nových záběrů doplněné vydání, dokreslené řadou veršovaných glos básníka Karla Sýse. Kniha vyšla pod stejným titulem:
Jak jsem potkal Evy 
Ideální chvíle na vtipnou otázku pro Františka Dostála (nar.1938). Jak jste potkal Evy?
„Přiznávám, že moje modelky dnes pobývají na mnoha mě neznámých místech a určitě mají hodně vnoučat. Krásu jejich těl jsem totiž zatajoval desítky let, neboť má zcela odlišná tvorba se rodila v pražských ulicích nejen mého rodného Žižkova. Pro mě nikdy neobjevené kouzlo ženy jsem se snažil najít uprostřed přírodního ráje, v němž kdysi Eva poznala svého Adama…“
Dostálovým rájem bylo kupříkladu Prokopské údolí v Praze, pole za humny Zbraslavi, milovaná krajina Kokořínska nebo třeba lesy v Brdech, či, nebo především, u trampské řeky řek, Sázavy.
František Dostál, jehož první snímky vyšly v týdeníku Květy v roce 1964, se „dal na akty“ až v čase shora vzpomínaných sedmdesátých letech. Od té doby ale uplynula v jeho milované Sázavě spousta vody. Změnil se politický režim, změnili se lidé, změnil se i přístup k uměleckým aktům.
Autor kultivovaných fotografií aktů
„Doba rychle popoběhla a způsobila, že ženský akt jakoby zevšedněl a dokonce přibývá snímků, co si zaslouží odhození do odpadkového koše. Jsem totiž přesvědčen, že by se nelíbily ani Evě v ráji. Fotografie, co mám na mysli, reflektují jen za penězi kamsi spěchající a rozjitřenou společnost. Ženské akty vznikají dnes třeba i na střeše mrakodrapu a na exotickém pobřeží nějakého ostrůvku a mají posloužit útočící reklamě a k navýšení konta…
To však není případ Františka Dostála, který se k Evám, jeho slovy, přibližoval s pokorou, úctou a obdivem, a odbíhal za nimi v touze zapomenout na fotografickou řeholi autodidakta, spolupracujícího s tiskem.
„Ženský akt, pořízený v přírodním ráji byl pro mě skutečně projevem neskonalé úcty k nositelce života. Pochopí dnes vůbec někdo, že všechny tyhle v obou publikacích uvedené fotografie vznikaly z pouhé a nefalšované radosti? Vždyť navíc ležely několik desítek let v šuplíku…“ usmívá se při své zpovědi Dostál.
Vršovický Drtikol
V 70. letech minulého století si František Dostál několikrát povídal a vyměňoval zkušenosti s legendárním fotografem aktů Tarasem Kusčynským, u něho doma, v Hradešínské ulici na Vinohradech. Kusčynský byl s Dostálovými ukázkami aktů spokojen, Dostal stejně tak s mistrovým hodnocením.
„ S čím jsme ale nebyli spokojeni oba, byl cenzorský zásah v jistém městě, kde měl právě Taras výstavu. Jedna z jeho fotografií, zachycující nahou ženu zezadu a ležící uprostřed divoké přírody, musela být z expozice odstraněna. Proč to připomínám? Jako doklad lidské hlouposti, to nemá s morálkou a vkusem co dělat. Nějak jsme zapomněli, že kultivovaná fotografie aktů představuje nitro a duši samotného autora, což doprovází i jeho osobní projev. Záměrně jsem zvolil černobílé zpracování fotografií, neboť cítím, že tahle jediná barva dokáže mnohem více sdělovat pravdu. Barevnost by mohla totiž mé Evy proměnit v reklamní artikl, jenže já před nimi smekám, skláním svoji hlavu a vyznávám se z upřímné lásky k jejich kráse…“
Jak známo, František Drtikol nejenom že vládne fotoaparátem, ovládá psané slovo, jak dobře víme z jeho publicistické činnosti, ale je i dobrým společníkem (jak známo nejen z vršovických lokálů, vernisáží výstav i křtů knih) se známým smyslem pro humor.
„Tak tedy trošku legrace na závěr, přejete-li si. Mé akty vznikaly, jak jsme si již řekli, v 70. letech, kdy jsem měl výstavu humorných fotografií v Amsterodamu v galerii Canon, v níž vladařil fotograf Lorenzo Merlo. Po skončení expozice mi snímky zpět do Prahy přivezl dnes již nežijící fotograf Stanislav Tůma. Tem mi sdělil přání vedoucího galerii, abych u něho vystavil také akty, co jsem fotografoval před válkou. Spletl si mě s Františkem Drtikolem. Když jsem tuhle historku vykládal v rodných Vršovicích v hospodě, jeden ze štamgastů a po něm celá řada, mi od té doby neřeknou jménem, ale – vršovický Drtikol.“
Curriculum vitae
Následující informace jsme načerpali v reprezentativní publikaci František Dostál – Fotografie, kterou v edici Nejskromnější umění vydalo v roce 2014 České centrum fotografie.
František Dostál je ve znamení Raka a narodil se před osmou hodinou ranní v porodnici u Svatého Apolináře 21.července 1938 v Praze. V čase základní školní docházky (1944 – 1953) se již naučil zhotovovat kontaktní pozitivy. O jeho výtvarném vidění svědčí fakt, že rád maloval a zúčastňoval se s úspěchem kreslířských soutěží. V době absolvování Vyšší průmyslové školy strojnické v Masné ulici (1953-1957) a při práci s průmyslovým rentgenem poznal fotochemii a fotografický proces. Jeho prvním fotoaparátem byl přístroj značky Etareta, který si koupil v roce 1955. O dva roky později ho vyměnil za fotoaparát Werra a od roku 1964 začal pravidelně publikovat v tisku. Civilní profesí byl konstruktér obráběcích strojů, což mu nevadilo, aby další fotografické vědomosti získával v kurzech v pražském Klubu fotografů amatéru.
Zde v roce 1983 František Dostál založil tvůrčí fotoskupinu MĚSTO, o jejímž zaměření vypovídá sám název. Zpracovanými tématy se jmenovaná skupina stala tematicky a stylově nejkompaktnějším kolektivem československé fotografie, složené z amatérů i profesionálů. Mezi lety 1973 až 2001 byl členem několika fotoklubů, mj. rovněž nejstaršího českého fotoklubu fotoamatérů, sídlícího v ulici Nekázanka. Vedle přístroje Asahi Pentax, který získal jako cenu za sportovní fotografie, pracoval i s jinými aparáty. V roce 1976 získal podporu firmy Minolta a s její technikou fotografuje dodnes, i když firma sama již neexistuje.
Od roku 1975 František Dostál rovněž publikuje kritické texty, autorské medailony a zajímá se o dějiny české fotografie.
Za výstavní aktivity se stal čestným členem mnoha fotoklubů, kupř. v Argentině, Brazílii, Německu či Polsku i ve Velké Británii (The Royal Photographic Society).
Diplomy a čestnými tituly by si mohl příslovečně tapetovat ateliér, je nositelem více jak stovky cen z prestižních domácích i zahraničních fotosoutěží. I přes řadu lákavých nabídek nikdy nenastoupil na profesionální dráhu.
Od roku 2003 publikuje v časopise PHOTOLife, který se později změnil na Československou fotografii. V roce 2008 začal také spolupracovat s měsíčníkem FOTO Video. V témže roce obdržel cenu ministerstva kultury za celoživotní přínos amatérské fotografii.
Připravil Ivan Černý
reprofoto Miroslav Feszanicz
